Smysl návratu endometriózy
Nejdříve je důležité najít důvod, proč se endometrióza vrátila konkrétně k Tobě. Důvodů může být hned několik.
Zapomínáme
Mám jednu kamarádku, která se vyléčila z rakoviny. Dva roky po vyléčení řešila nějakou složitou životní situaci a já jsem se jí zeptala: „A co by se muselo stát, abys to změnila a dovolila si to?“ Ona po delší odmlce odpověděla: „No je to blbý takhle říct, ale asi kdybych zase dostala tu rakovinu. Když jsem ji měla, tak jsem nic neřešila. Bylo mi jedno, co mám na sobě. Klidně jsem kohokoliv poslala do prdele. Byl to pocit absolutní svobody.“
Je to jedna z věcí, kterou si už budu pamatovat do konce života.
Je zajímavé, jak se nám mění způsob myšlení, když onemocníme. Okamžitě přestáváme řešit blbosti a zaměřujeme pozornost na opravdu důležité věci. Když cítíme blízkost smrti, tak okamžitě přehodnocujeme celý život. Lidi, kteří mají rakovinu, často prodávají majetky a začínají cestovat po celém světě a dovolují si dělat věci, které odkládali.
V knize Zdeňky Jordánové Muž nebo žena je hezký příběh o ženě, kterou muž podváděl, děti si jí nevážily a ona to stále snášela a snášela. Když ale dostala rakovinu, tak měl muž výčitky, přestal ji podvádět a začal se jí věnovat. Děti za ní chodily, objímaly ji a ona konečně měla, co chtěla. Někdy víme, co chceme, ale protože si to nedovolíme nebo nezměníme náš postoj, tak přijde nemoc a donutí nás k tomu. Nemoc také může sloužit jako prostředek k získání něčeho, co si jinak nedovolujeme nebo nevíme, jak jinak to získat.
Tím chci říct, že když jsem se vyléčila a bylo mi dobře, tak jsem docela rychle zapomněla na to, jaké to je, když je mi zle, a zase jsem se vrátila do starých kolejí ve vztahu k některým svým nastavením.
Zapomínáme na to, jaké to bylo, když jsme měly bolesti. Zapomínáme na to, jak jsme se cítily svobodně a dovolovaly si nastavovat hranice bez výčitek. V rámci podvědomých programů se vracíme postupně do komfortní zóny nefunkčních vzorců. To se děje zcela přirozeně v rámci toho, jak funguje mozek. To důležité ale je v tom nezůstávat a postupně to měnit.
Otázka totiž zní: „Co mi dala nemoc? Jak to mohu získat, aniž bych potřebovala tu nemoc?“
A určit si malé kroky a postupně je překonávat. Na prvním místě bychom měly mít vždy JÁ. Když v letadle vypadnou kyslíkové masky, tak je také stanoveno, že si masku nejdřív nasadí matka, aby se postarala o děti, a tak by to mělo být i v životě.
Jako ženy známe princip dávání, ale principem ženy jakožto i potenciální matky je i přijímání. No a přijímat moc neumíme, že? Tak jsme vychované nebyly. Byly jsme vychované k tomu, abychom upřednostňovaly druhé. No a pak se divíme, že jsme pořád unavené, naštvané nebo dokonce nemocné. Vše dává ale velký smysl.
Dělání věcí z „musu“
Ženy s endometriózu umí opravdu máknout. To může být prospěšné občas, ale ne pořád. Je zajímavé se v tom pozorovat.
Myslela jsem si, že když budu pomáhat ženám a živit se svým supertalentem, tak budu šťastná a spokojená, že to je to ono. Měla jsem za to, že k tomu mě endometrióza vede. Nechodit do práce, která by mě nebavila a kde bych trávila šílených osm hodin denně, ale dát si v tom svobodu a podnikat a žít tím, co mě baví.
To by mohlo fungovat, kdybych si ze zábavy neudělala „mus“. To je úskalí práce, která člověka baví. Tím, že mě to baví, tak mám tendence u toho sedět pořád. Tohle je nepřenosná zkušenost. Kdo to nezažil, tak neví.
I když jsem dělala tvořivou část práce, když jsem na to měla náladu a frčely mi nápady, tak jsem seděla hodiny u stříhání a titulkování videí, psaní popisků k fotkám, podcastům, psaní článků atd. Mezitím bylo potřeba vyřizovat korespondenci a e-mailovou komunikaci, zájemkyně o konzultace, odesílat postupně dotazníky novým klientkám, konzultace s klientkami atd. Když jsem pořádala pobyty pro ženy, tak té byrokracie bylo ještě mnohem víc. Nic se neděje automaticky. Faktury dělám ručně a i příchozí platby na účet musím hlídat a kontrolovat oproti fakturám a odesílat potvrzení o platbách ručně atd. Díky bohu, že už budu mít do měsíce e-shop a vše poběží automaticky. To mi asi tak o 1000 % zjednoduší život.
Došlo mi, že nejdu na procházku, protože chci, ale protože si řeknu, že bych měla, abych si odpočinula. Neřekla jsem si, že si namaluju obraz, protože chci, ale už za účelem odpočinku a dočerpání energie s tím, že jsem si řekla, že si musím něco namalovat a ne, že to chci. Z věcí, které mě dřív bavily a naplňovaly, jsem si udělala „mus“.
Pokud dělám věci z velké části proto, že si řeknu, že musím, tak se tím obrovsky vyčerpávám. Je důležité si udržovat ve věcech, které děláme, radost.
Moje nádoba musí být plná
Pořád jsem vše tvořila pro ostatní na sociální sítě. Při online konzultacích jsem také dávala energii směrem ven klientkám. Na pobytech pro ženy to byl stále výdej energie. Zjistila jsem, že ze sebe stále jen vydávám energii. Najednou mi došlo, že vlastně nemám pocit, že bych z něčeho čerpala já?! Když jsem přemýšlela, kde se dobiju já, tak mě nic nenapadalo. A když jsem energeticky prázdná, tak jak můžu dávat? Ta pomyslná sklenice se jednou prostě vyprázdní.
Najednou mi došlo, že je logické, že mi není dobře ani fyzicky. Uvědomila jsem si, že to, co mi dřív energii dávalo, mi ji začalo brát, protože jsem to neuchopila dobře. Nedělat letos pobyty pro ženy byla nejlepší volba, kterou jsem mohla udělat. Potřebovala jsem odpočinek na regeneraci a moc jsem si to užila.
Jde o to, že rádi zůstáváme v komfortní zóně toho, co známe. Nějak jsem si to nastavila a měla jsem pocit, že jsem to vymyslela skvěle. Jenže ono je potřeba vše přizpůsobovat tomu, jak se měníme a vyvíjíme a jak se mění naše potřeby.
Vždy musím mít na paměti, že pokud chci něco předávat, tak musím být já plná. To je i důvod, proč už toho tolik a ani tak často nesdílím na sociálních sítích. Pokud mi najede pozitivní vlna a budu cítit, že na to mám energii, tak ráda něco předám a nasdílím, ale pokud ne, tak mě neuvidíš na IG třeba měsíc.
Hlavně se budu zaměřovat na věci, které mi dávají smysl. Těmi jsou konzultace s klientkami, kterých budu dělat méně, a na Herohero Eva ženám, kde sdílím praktická cvičení, vizualizace atd. na cestě k sobě, svému ženství, sebehodnotě a zdraví. Teorií už bylo dost. Teď je čas opravdu měnit věci v životě a vydat se vstříc pozitivním změnám. Praxe mi dává největší smysl. Nemá cenu konzumovat další obsah, důležitější je ty změny dělat a žít.
Nejvíc se teď chci zaměřit na Mentální skok za 10 dní, což je program, díky kterému se lidem během deseti dní mění životy a lidé se uzdravují, žijí v radosti a hojnosti. Je to zcela nový koncept, který je v České republice zatím neznámý, a já jsem z něho úplně unesená. Víc se dočteš v článku s názvem „Co je Mentální tréning za 10 dní?“.
Co když chce být bolest viděna?
Ženy umí úžasně snášet bolest. Jsme mistryně potlačování a předstírání. Když „neumíráme“, tak zatneme zuby a jedeme dál. Endometrióza není zlomená noha, a tak díky nepochopení okolí máme tendence drobnější bolesti skrývat a „pořád“ si neztěžovat.
Jenže ta bolest má smysl. Přišla za námi z toho důvodu, že jdeme v některé oblasti života špatným směrem. Čím víc tu bolest potlačujeme, a potlačujeme tím zároveň samy sebe, tak sílí a sílí.
Bolest chce být viděna, protože je odrazem našeho vnitřního světa. Je důležité přijít na to, kde je a napadá mě k tomu celá řada otázek:
Co v sobě vnitřně potlačuji?
Co se bojím v životě změnit, i když po tom toužím z celého srdce?
Jaké emoce nedávám najevo a držím v sobě?
Je někdo s kým se bojím něco komunikovat?
I když s někým něco komunikuji, tak cítím, že se nic nemění a jsem z toho vyčerpaná?
V jakých vztazích zůstávám, i když mě vyčerpávají, a co mi brání je opustit?
Co by se muselo stát, abych si to dovolila?
U žen s endometriózou je psychika na prvním místě. Vnitřní bolest se okamžitě zrcadlí do té fyzické. Je to neuvěřitelně rychlé, a proto je o to důležitější stavět své pocity a potřeby na první místo. Je důležité eliminovat co nejvíce věcí nebo lidí, kteří nás vyčerpávají. Těžko se můžu uzdravit, pokud na to nemám energii.
Vděčnost
Máme tendence se soustředit na problém. Jenže důležitější je směřovat myšlenky na jiné věci. Skvělá je vděčnost směrem k tělu. Děkovat tělu, za vše, co v něm funguje. Děkovat obecně za vše, co v životě máme a jak se máme.
Já jsem začala brát spoustu věcí automaticky. Na lepší se zvyká vždycky líp. Přestala jsem se soustředit na pozitivní věci a začala jsem řešit, co nefunguje a jak udělat, aby to bylo lepší. To je velká neúcta a soustředění na negaci.
Negativní myšlenky a emoce nás stojí obrovskou spoustu energie a tím se vyčerpáváme. Když jsem unavená a vyčerpaná, tak se těžko můžu začít uzdravovat. Tělo potřebuje na uzdravení energii.
Dělala jsem věci automaticky. Endometrióza mě vede k vděčnosti za spoustu věcí, jako je práce, klientky, přítomnost atd. Vážím si toho, že mohu dělat něco, co mě baví, a tím reálně pomáhám stovkám žen k těhotenství, uzdravování. Jsem za to vesmírně vděčná.
Pohyb
Postupně jsem přestala chodit na lekce spontánního tance. Místo toho jsem pracovala. Přestala jsem chodit na procházky do lesa a procházela se jen výjimečně. Místo toho jsem pracovala. Jak jsem už psala. Když Tě práce baví, tak je těžké si ji nějak dávkovat.
Jenže časem jsem zjistila, že pohyb už z mého života téměř zmizel. Je důležité vždy vše propojovat. Tělo, emoce i mysl. Já jsem pracovala s emocemi a mentálně a transformovala jsem se díky různým terapiím, a na tělo jsem úplně zapomněla.
Nejde o výkony, ale jemný pohyb je pro tělo důležitý, aby mohlo být zdravé. Může to být jóga, tanec, procházky lesem atd. Každému vyhovuje něco jiného, ale pohyb je velmi důležitý na cestě ke zdraví.
Psychosomatika bolestivé ovulace
Bolestivá ovulace může souviset také mimo jiné s plodností ženy. Je dobré si o tom něco přečíst, popřemýšlet si nad tím a podívat se hluboko do své duše. Vědomě to mohu nějak vnímat. Jenže moje duše a tělo třeba chtějí něco úplně jiného. Jak to tedy ve skutečnosti máš?
Tohle může být schované hluboko v podvědomí, takže máme třeba pocit, že na vědomé úrovni v tom máme jasno a máme to vyřešené. Opak může být pravdou. Naše mysl chce většinou jiné věci než naše srdce.
Naše srdce může toužit po čemkoliv, klidně po něčem zdánlivě nereálném. Je to naše srdce, které když neposloucháme, tak jdeme proti sobě a díky bolestem těla se nám to vrací.
V psychosomatice bych hledala odpovědi i u všech dalších projevů endometriózy, protože u každé z nás je to trochu jinak. Zmiňuji bolestivou ovulaci, protože je to teď zrovna moje téma.
Závěrem:
Obecně jde o to, že se endometrióza vrací, když jdeme zase nějakým směrem samy proti sobě a tomu, co cítíme.
V článku jsem se snažila o shrnutí, ale určitě o tom budu mluvit v podcastu Eva Ženám, kde si možná zvědomím ještě některé další příčiny příchodu endometriózy.
