Svobodný život

Svobodný život …

Jo! Jasně! Velké téma dnešní doby, že? To si zase jedna „singlačka“ bude stěžovat na to, že je sama, říkáte si. Že chlapi jsou blbci, bla bla bla, a tak dále. Tak hned na začátku chci říct, že o tom se tady nedočtete. Jde o pohled z jiné strany. O přemýšlení nad tím, jaké vzorce chování jsem opakovala a proč. O povídání o tom, co jsem se naučila a co jsem si ze svých vztahů odnesla.

Co si o sobě myslím?

Myslím, že je důležité se nejdřív podívat do zrcadla sama na sebe. Obrazně myšleno. Co mi běží hlavou, když se nad sebou zamyslím? Nikdy jsem si moc nevěřila a neměla jsem se ráda. Měla jsem pocit, že nikdy nebudu dost dobrá. Cítila jsem se méněcenná. A tyhle pocity, aniž bych to tušila, se začaly zrcadlit do mých vztahů s muži.

Pohled do zrcadla!

Nesmím opomenout ani fyzickou stránku. Pokud jsem se postavila před zrcadlo, tak jsem si sice připadala hezká, ale v tom smyslu, že to „docela ujde“. Ve srovnání s ostatními jsem si o sobě myslela, že jsem ošklivka. Měla jsem docela dlouhou dobu krátké vlasy, a i když jsem si je v pubertě nechala narůst, stejně jsem měla pocit, že to není ono. Když se mi pak začala formovat postava, měla jsem pro změnu komplex ze svých moc tlustých stehen a širokých boků. Tím jsem trpěla dlouho. A moc mi nepomohlo ani to, že jsem ke konci základní školy zažila šikanu.

Nejvíc vyhrocené to bylo na střední škole, kde se ke mně třídní učitelka vůbec nechovala hezky. V té době se to všechno tak nějak nastřádalo a já byla hodně na dně. Uzlíček nervů. Tehdy jsem si neuvědomovala, možná jsem ani nemohla, že ti lidé jsou vlastně mí „učitelé“. Že lidé, kteří se ke mně chovají špatně, zle a ponižují mě, mě mají naučit, abych si stála sama za sebou a abych se měla ráda taková, jaká jsem. Ti všichni mi jenom zrcadlili moje pocity. Ale to já jsem se neměla ráda! Oni mi jen ukazovali, jak moc se nesnáším. Kdybych se totiž měla ráda, tak by mě jejich jednání vůbec nerozhodilo.

Vrána k vráně:

Chci tím říct, že podle toho jak nahlížíme sami na sebe, podle toho jak se máme rádi a co si myslíme, že si zasloužíme nebo ne, tak podle toho si do života přitahujeme určité lidi. A dvojnásob to platí u partnerských vztahů.

Dokud jsem se neměla ráda, tak následkem bylo, že jsem si do života přitáhla muže, kteří si mě tak nebo onak nevážili. A aby toho nebylo málo, tak jsem stále měla pocit, že nejsem dost dobrá. A z toho pramenila tendence neustále se zavděčovat… Chodila jsem do práce, vařila, pekla, prala, žehlila. Snažila jsem se být dobrá v posteli, být zároveň „svatá“ i děvka. Snažila jsem se být dokonalá žena pro svého muže, ať už jím byl kdokoliv. A moje definice dokonalosti ženy byla načtená z časopisů, odposlouchaná z televize a od žen v mém okolí. Slyšela jsem, že chlapi chtějí ženskou jen do postele, že kromě postele je nic nezajímá, že jsou to sobci a že ženská tím pádem musí dělat všechno atd. Když se to odposlouchané spojilo dohromady s mým nízkým sebevědomím, utvořila se moje představa, že musím být jakási „superžena“. A tak jsem se jí stala – ženou milující, chápavou, ženou, se kterou každý muž vyrostl a která byla úžasná v posteli.

Ztratila jsem sama sebe:

Ale zároveň jsem v těch vztazích ztratila samu sebe. Na první místo jsem stavěla muže, nikoliv samu sebe. Do vztahu jsem dávala veškeré úsilí a své maximum. S odstupem času a při pohledu zpět jsem si uvědomila, že průběh byl u všech mých dlouhodobých vztahů stejný. Já jsem byla velmi aktivní a muži ze začátku taky. Časem se to začalo měnit. Já zůstávala na vlně neustálého dávání energie, ale oni časem začali být jaksi unavení, mnohem méně aktivní.  A je to logické! Oni aktivní ani být nemuseli, protože já jsem si je naučila, že to všechno „oddřu“ sama. Sama se postarám o byt a stravu a celou domácnost, naplánuju výlet, smontuju skříň, dodám velkou lásku. A co on? Chtěla jsem si muže hýčkat, aby měl všechno, aby byl spokojený, aby se nemusel o nic moc starat. A nakonec to vždycky dopadlo tak, že já jsem ho, obrazně řečeno, táhla za sebou jako kouli na noze. Což není dobré ani z jednoho úhlu pohledu. Časem mi taky docházela energie a byla jsem unavená z tahání té koule, protože byla stále těžší a těžší. Ale  na druhou stranu – řekněme si na rovinu, kdo by chtěl být vláčený jako koule na noze, že?!

Těžký rozchod ve 25 letech:

Mým životem prošlo celkem dost mužů. Měla jsem tři dlouhodobější vztahy. Já jim říkám „dvou a půl letky“. Od 18 let do 25 let jsem byla téměř neustále v nějakém delším vztahu. Rozchod v 25 letech mě ale na docela dlouhou dobu „vyřadil z provozu“.  Po tomto rozchodu jsem žádný vztah dlouho nechtěla. Byla jsem ve fázi, kdy jsem měla pocit, že den trvá stejně dlouho jako celý měsíc. Nic se mi nechtělo.Nechtělo se mi ani dýchat. Dýchání mě bolelo. Musela jsem se s ním tehdy rozejít já, ale o to to bylo těžší. Bylo to pro mě, jako kdyby umřel. Pořád jsem ho velmi milovala a bylo k zešílení vědět, že by stačila jediná SMS a vrátil by se zpátky ke mně.  V té době jsem si sáhla na dno a musela si protrpět velké sebezapření, abych tu zprávu neposlala. Pochopila jsem, proč jsou ve filmech často scény, kdy ženy po smrti partnera nebo těžkém rozchodu jen leží měsíc v posteli se zataženými závěsy. Dřív jsem to nechápala. Nejhorší bylo, že já jsem si ten měsíc v posteli dovolit nemohla. Klientky jsem měla objednané na kosmetiku, na nehty atd. Do práce jsem prostě musela.

Na čas mě ochromil strach:

Dlouho po tom těžkém rozchodu jsem se bála, že by mi nový vztah zase ublížil. Nejdřív jsem lítala po barech s kamarádkami a snažila se ten žal zapít. Pak jsem se potřebovala zbavit pocitu, že už si nikoho nenajdu a že mě nebude nikdo chtít. Chápete to?! V 25 letech jsem se měla tak málo ráda, že jsem se bála, že už mě nikdo nebude chtít. V té době jsem měla několik úletů s kluky. Náhodné známosti, u kterých jste raději, když ráno rychle zmizí. Ano! I já jsem tohle zažila. Myslím, že asi každá holka, která se někdy neměla ráda, si tímhle nejspíš prošla.

Hledání sama sebe a fáze: kamarád taky rád:

Další období bylo o hledání sama sebe. Začala jsem číst, zkoušela poprvé malovat na plátno, vyzkoušela jsem poprvé vodní dýmku atd. Věděla jsem, že nechci vztah, ale samotné mi bylo smutno. Následovala fáze: kamarád taky rád. Během několika let jsem měla pár kamarádů, se kterými jsme spolu byli a „ne-byli“.  Blbý je, že jsem kvůli tomu svému strachu ze vztahu propásla kluka, na kterém mi velmi záleželo. Minuli jsme se tenkrát a míjeli jsme se během let několikrát. Nikdy jsme se už nestřetli v dobrém načasování tak, abychom mohli být spolu. Pak bylo pár kluků, kteří byli moc hodní a úžasní, ale já nakonec u každého z nich cítila, že se do mě zamilovávají a musela to ukončit. Možná si říkáte proč? No, prostě mi jich bylo líto, protože já jsem to necítila stejně jako oni. A moc jsem jim přála, aby potkali holku, která jim může dát celé srdce a milovat je tak, jak si zaslouží. Věděla jsem, že pokud budou se mnou, tak i kdyby do té pravé narazili na ulici, neuvidí ji, protože tam budu já. A na to, abych někomu bránila ve štěstí, na to já prostě nemám srdce.

Už bych chtěla vztah:

Ve svých asi 29 letech jsem si říkala, že už bych chtěla nějaký vztah, že by bylo hezké s někým být. Důležitým krokem bylo moje rozhodnutí, že už nechci potkávat chlapy, kteří si mě nebudou vážit. Zde je důležité zmínit, že když se rozhodnu změnit v některé věci své myšlení, tak mi vesmír sešle ještě pár zkoušek. Já jsem ale věděla, co chci a co ne. Je pravda, že jsem pak potkala asi tři super kluky, kteří se dost blížili mým představám. S tím prvním to ještě tak úplně nevyšlo, ale musím říct, že to byl asi nejlepší sex mého života a také se mi líbilo, jak byl upřímný sám k sobě a neměl tam mužské ego. Nevyšlo to s ním, protože on nechtěl, aby to bylo něco víc. Pak jsem potkala kluka, který se mi moc líbil a i já jemu, ale byli jsme spolu asi tři měsíce a on odletěl do zahraničí. Několikrát jsme se ještě potkali, ale já zjistila, že není takový, jakého jsem si ho vysnila. Tak jsme zůstali přáteli.

Od každého muže jsem se něco naučila:

Tady na chvíli trošku odbočím. Chtěla bych říct, že od 25 let, kdy jsem četla knížku od Zdeňky Jordánové Muž nebo žena, což je kniha o mužské a ženské polaritě, ke všem vztahům přistupuji tak, že mě každý z nich má něco naučit.  Měsíc jsem třeba strávila s jedním Francouzem, který byl v Česku pracovně. A od něho jsem se naučila přistupovat s radostí k procesu učení. Doteď si pamatuji, jak si u mě doma sedl ke klávesám a zkoušel něco hrát. No, hrát je silné slovo. Pustil si reggae a zkoušel hledat klávesy, které by k tomu ladily. Opravdu jsem ocenila, že se ke klávesám dají připojit sluchátka. Za chvíli se to totiž nedalo poslouchat. Úžasné na tom ale bylo, že i když to neuměl a vůbec mu to nešlo, tak se u toho dokázal půl hodiny nerušeně bavit. Stála jsem ve dveřích pokoje, s úžasem na něj hleděla a říkala si: „Aha! Tohle se od něj asi mám naučit.“ Já jsem při hře na klavír ten proces učení nesnášela a nebavilo mě to. Šlo mi jen o výsledek. Vlastně jsem tento model praktikovala u všech činností, které jsem dělala. Díky jednomu úžasnému Francouzovi jsem si uvědomila, že bych se cestou k výsledku mohla bavit i tím, že mi to třeba hned nejde.

Upřímná sama k sobě:

S dalším báječným mužem jsem si uvědomila, že bych měla být více upřímná sama k sobě. Pamatuji si na náš rozhovor, kdy jsem se ho ptala: „Hele, tvůj táta byl taky voják a tobě nevadilo, že nebyl skoro vůbec doma? Tobě to nebylo líto, když jsi byl malý? Táta ti nechyběl?“ On se vážně zamyslela a odpověděl, že ano, že byl vlastně hodně smutný. Pamatuji si, jak mě překvapila jeho upřímnost a hlavně to, že nezafungovalo jeho ego způsobem jako: „Néé, vůbec. Pohoda. Mě to vůbec nevadilo.“ Díky tomu, jak byl upřímný sám k sobě, jsem si uvědomila, že já sama k sobě mnohdy upřímná nejsem. To mě také přivedlo na myšlenku, že když nejsem upřímná sama k sobě, tak jak bych si mohla přitahovat do života to, co chci, když tam není ta upřímnost?! Několikrát při našich rozhovorech jsem na jeho otázku nějak odpověděla a pak jsem se zarazila s tím, že to tak vlastně nemám, že to tak není a odpověď jsem změnila. Od té doby jsem si na to dávala pozor. Zjistila jsem totiž, že mám na spoustu věcí naučené odpovědi a reakce, ale už s nimi vlastně vnitřně nesouzním.

Každý člověk nás něco naučí:

Každý člověk nás něco učí. Záleží jen na nás, jestli a kdy to pochopíme. I od lidí, kteří se k nám nechovají dobře, se máme něco naučit. Někdy jen to, abychom si vážili sami sebe a prostě odešli. Záleží jen na nás, jaké lekce si přitáhneme do života, nebo pro koho budeme lekcí my sami, aniž bychom o tom v tu chvíli věděli. Záleží jen na našem úhlu pohledu. Hodně mužů se mě tím, že si mě nevážili, snažilo vlastně naučit, abych se vzepřela a začala si vážit sama sebe. Jenže já jsem to tenkrát ještě nevěděla. Všem tímto děkuji. Jsem vděčná všem mužům, kteří mě učili. Vděčná nejen mužům, ale i ženám. Všem, kteří mě něco naučili.

Muže s velkým „M“ jsem potkala v letadle, když jsem letěla z Nového Zélandu domů na Vánoce. Ale o tom až příště…