Pauza nebo rozchod aneb Kam zmizela láska?

Ptám se sama sebe.

Měli jsme se potkat. Byl to náš osud. V hloubi duše jsem věděla, že jsem potkala spřízněnou duši a že spolu zůstaneme už navždy. Po třech měsících jsme měli vybraná jména pro naše děti a shodli jsme se na tom, že spolu chceme mít domek se zahradou. Kam to zmizelo? Jak je možné, že se může něco takového vytratit? Ptám se sama sebe a možná tím, že o tom píšu, si na to v článku odpovím. Možná mi to psaní pomůže zjistit, co za tím je. Psaní je skvělá metoda, jak se o sobě dozvědět spoustu věcí. Pokud si někdy nebudete vědět rady a nebudete se moct v sobě vyznat, tak začněte psát. Ono se to objeví. Když si pak přečtete, co jste napsali, tak vám to může osvětlit spoustu věcí.

Období poznávání se.

Když se zamilujeme a začneme s někým chodit, tak je to takové to krásné období poznávání se. Máme růžové klapky na očích, a i když vidíme některé drobné nedostatky, tak si říkáme, že to nevadí, protože naše láska to překoná. Nikdo není dokonalý, já také ne. Byla by to nuda, nedělat chyby. To je na životě to zábavné. Jde ale o to potkat někoho, s kým se sladíme. Já jsem potkala někoho, s kým jsme se stali jedním. Měla jsem k němu, a pořád mám, obrovskou důvěru. Vím, že by mě nikdy nezklamal, neublížil a že mě opravdu miluje. Otevřela jsem své srdce plné lásky a chtěla se o něj podělit. Díky tomu jsem potkala někoho, s kým jsem se toho mohla hodně naučit.

Co mi to dalo.

Důvěru. Stoprocentní důvěru. To, že přijal mou nemoc. Seděli jsme tenkrát na lavičce na Petrově a já mu řekla, že mám endometriózu. On to přijal a mně to vehnalo slzy do očí. Byla jsem šťastná jako nikdy. Díky té důvěře mi to dalo i bezbolestné milování. Další obrovský krok a posun ve vývoji mé nemoci. Čtyřikrát se mi stalo, že mi po milování tekly slzy štěstí. To se mi ještě nikdy před tím nestalo. Cítila jsem, že jsme pro sebe stvořeni a že tohle je důkaz toho, že se rozvolňují bloky, které jsem měla uvnitř sebe. Myslím si, že aniž bychom si to nastudovali, tak jsme přirozeně prováděli metodu zvanou vaginální mapování.

Proč se to postupně začalo měnit?

Nevím ani, jestli na to mám odpověď. Myslím si, že to byl spíše můj pocit, který jsem v sobě chtěla umlčet. Stále jsem sama sebe přesvědčovala, že to není možné. Proč to cítím jinak? Že přece není možné, abych cítila, že jsme si předali to, co jsme měli a že to má skončit. Vítek se se mnou začal učit. Nahlížel do světa seberozvoje a bavilo ho to. Sám říká, že se se mnou za těch pět měsíců posunul o obrovský kus a že ho to baví a je za to rád. Jenže to je právě ono. To je to, co nás začalo rozdělovat. Ještě navíc k tomu, co jsem cítila. Nechci být v roli učitele, v roli rodiče. Já jsem na cestě seberozvoje už několik let, a on s tím začíná. A to může být problém. Za velmi krátkou dobu se posunul o velký kus. Jenže se začalo dít to, že když měl přijet, tak už jsem začínala být unavená nebo mi nebylo dobře. Začala jsem mít bolestivou ovulaci. Tělo je neuvěřitelný ukazatel našeho podvědomí. Nechtěla jsem si to přiznat.

Mozek versus cit.

Stále jsem se snažila si říkat, že je to úžasný kluk, že je hodný a pozorný a že se nestalo nic tak zásadního, proč bych se s ním měla rozejít. Mozek byl v obrátkách. Myslí jsem se snažila umlčet to, co jsem začala cítit. Stále jsem si vysvětlovala, že by byl nesmysl se rozejít, že není možné, aby to, co jsem cítila na začátku, někam zmizelo. Přemýšlela jsem a přemýšlela. Nakonec ale člověk zjistí, že to, co cítí, změnit nelze. Nelze si poručit, co mám cítit.

Co cítím?

Jak už jsem psala na začátku článku, stal se z nás jeden člověk už od počátku vztahu. Měla jsem pocit, že jsme se zcela propojili. Což je a bylo velmi krásné a silné. Postupně se to ale začalo měnit. Když měl přijet, tak jsem začala být unavená, nebo mě bolel žaludek, nebo mi nebylo dobře a nechápala jsem, co se děje. Nechtěla jsem se s ním ani milovat. Měla jsem z toho trochu výčitky svědomí, ale nemohla jsem jít sama proti svým pocitům. Co se podle mě stalo? Tím, že Vítek na sobě pracoval a já ho prováděla cestou seberozvoje, tak jsme samozřejmě narazili na nějaké jeho bloky. Každý je máme. Je to zcela přirozené. A musím říct, že to nebylo jen mou zásluhou, že je začal odstraňovat. Samotnou mě překvapilo, jak na sobě začal pracovat. Odstranění bloků je ale bolestivé a velmi náročné pro každého člověka. V této době se může člověk cítit vyčerpaný, a dokonce i krátkodobě onemocnět. Pak ale přichází období uvolnění a úlevy. Chci jen říct, že to může být dost energeticky náročný proces. A stalo se jednoduše to, že Vítek, aniž by chtěl, tak tím, že jsme propojení, mě začal vysávat. A já mu to dovolila. Nic se neděje náhodně. Není to nic, co bychom dělali vědomě. To je podvědomý proces. Vítkovi to pomáhalo ty situace při odblokování lépe zvládat. Navíc u mě nastalo také to, že jsem neměla chuť se s ním milovat. Měla jsem pocit, že by mě to úplně vyšťavilo a nezbyl by mi žádný kousíček energie.

Co s tím?

Hodně jsme o tom mluvili a překvapil mě, jak se posunul za posledních čtrnáct dní, kdy jsme se neviděli. Za těch čtrnáct dní nastal posun i u mě. Zase jsem začala hledat svou vlastní energii a začalo mi být lépe. Dokonce mi začaly ustávat bolesti při ovulaci. Bolestivá ovulace souvisí s obdobím tvořivosti a spoustou energie. Pokud má žena bolestivou ovulaci, tak to může znamenat, že něco není v pořádku v oblasti jejího vztahu nebo v oblasti práce. Je úžasné, že tělo se nikdy nemýlí. Vždy nám ukazuje to, co cítíme v podvědomí. A to se časem začne odrážet i v našem vědomí. Uvědomila jsem si, že se potřebuji od Vítka odpoutat a být zase sama v sobě tak, aby mě to nevyčerpávalo. Postupně jsem začala cítit, že se mi energie vrací a je mi teď opravdu úžasně. Takže co s tím?

Rozchod?

Chtěla jsem se s ním rozejít. Měla jsem pocit, že když jsem sama, tak mám najednou spoustu energie a je mi mnohem lépe i fyzicky. S Vítkem jsme o všem mluvili. Měla jsem radost, že si sám přišel na některé bloky, které si chce postupně začít odstraňovat. Překvapil mě. Sám se posunul o velký kus dál. Vím, že pokud se rozejdeme, tak ztratím velmi blízkého člověka. Člověka, kterému bezvýhradně věřím. Člověka, který by mi vždy ve všem pomohl a je tím nejlepším kamarádem. To je také důvod, proč jsme se domluvili, že místo rozchodu se měsíc neuvidíme. On se bude snažit najít svou vlastní energii a to, kam ji bude směřovat. Já budu dělat to stejné. Za měsíc se ukáže. Teď cítím, že jsme si měli něco předat a že on by měl jít svou vlastní cestou a seberozvíjet se postupně, pomalu a svým tempem. Měl by najít svou vlastní energii, naučit se být sám sobě vším a být sám sobě oporou. Zatím jsem tím vším pro něj byla já, ale tohle nám nikdy nemůže dát nikdo jiný. Je to neudržitelný stav, který dlouho nevydrží. Stejně tak se to stalo u nás. Cítím, že bych ho měla nechat jít jeho vlastní cestou. Do budoucnosti ale nikdo z nás nevidí. Třeba za měsíc zjistím, že mi chybí a že bez něj nechci žít. Budu se řídit srdcem.