Nenávidím svou nemoc aneb Jak a proč ji milovat

Spousta žen s endometriózou mi píše, že svoji nemoc nenávidí. Například i ve facebookové skupině „Endometrióza CZ“ nazývají ženy tuto nemoc ENDOMRCHOU! Je to opravdu děsná mrcha, že?

Zprávy, které mi chodí, jsou plné zlosti a vzteku na tuto chorobu:

„Fuck You, Endometriosis.“

„Mám obrovské bolesti. Co mám dělat? Jak se mám té mrchy zbavit?“

„Cože?! Mám si z endometriózy udělat kámošku? Jak bych to asi měla udělat?! Já ji nenávidím!“

„S endometriózou je to jednoduše boj! Snad ho ale jednou vybojuji.“

„Endometrióza mi přinesla do života jenom smutek a bolesti. Jsem na dně. Nedokážu normálně fungovat. To je ale těžké, když mám rodinu a děti.“

„Je to pro mě těžké se soustředit na uzdravení, když mám bolesti a deprese. Nevím, jak s tím bojovat.“

Slova jako mrcha, boj, zbavit se, nenávidím. Všechna tahle slova vypovídají o boji s nemocí. A kde je boj, tam nikdy nic neroste.

Člověk je naprosto unikátní bytost. Jsme velmi mocní, ale neuvědomujeme si to, protože nás vychovali v přesvědčení, že máme spoustu omezení. MY JSME ALE DOKONCE TAK MOCNÍ, ŽE SI DOKÁŽEME ZHMOTNIT NEMOC.

KDYŽ TEDY ŘÍKÁTE, ŽE NENÁVIDÍTE SVOU NEMOC, TAK TÍM VLASTNĚ ŘÍKÁTE, ŽE NENÁVIDÍTE SAMY SEBE.

Jak je možné, že jsme si zhmotnily nemoc? Jednoduše. Všechny ty pocity méněcennosti, lítosti, smutku, hněvu, zrady, nespravedlnosti jsme tak dlouho držely v sobě, že to tělo už nemohlo vydržet a zhmotnilo je v nemoc.

Žijeme si relativně v pohodě a máme pocit, že nám nic nechybí. Ano, občas se s někým pohádáme, občas nás někdo urazí a občas pláčeme z pocitu méněcennosti. To je ale přece „normální“, protože to tak mají „všichni“.  K ventilování a zpracování těchto pocitů tak, aby mohly odejít, ale většinou nejsme vedení, a proto to spousta lidí neumí a dochází pak k tomu, že se pocity nahromadí a při nějakém traumatickém zážitku se mohou spojit a vyústit v nemoci.

Jestliže jsme schopní a natolik mocní, že si umíme zhmotnit nemoc, JSME STEJNĚ TAK MOCNÍ, ABYCHOM SE DOKÁZALI UZDRAVIT. Neuvědomujeme si ale jednu důležitou věc – že ty negativní pocity v nás zrály mnoho let. Jestliže se tedy chceme uzdravit za 1 měsíc nebo za 1 rok, tak nad tím nepřemýšlíme reálně. Může to tak být, ale i nemusí. Když si řeknu, že se do roka vyléčím, a nestane se to, tak upadám automaticky do splínu, smutku a beznaděje. Stává se z toho začarovaný kruh. Zde může pomoct nedávat si žádnou konkrétní metu, ale říkat si: KAŽDÝ DEN JSEM O KOUSEK ZDRAVĚJŠÍ A ZDRAVĚJŠÍ.

Být pozitivní?

Spousta z vás se ptá, jak máte být pozitivní, když máte bolesti. Spousta z vás také píše o tom, že se snažíte být pozitivní, ale moc vám to nejde. Píšete také o tom, že vás okolí nechápe. Že se sice snažíte být pozitivní, ale lidé kolem vás sráží k zemi.

Takže:

1. Snažit se být pozitivní je pouze o snaze. Pokud se snažíte, tak pozitivní nejste. Pokud si pořád dokola říkáte, že se o to snažíte, je to pro váš mozek informace, že se má spolu s tělem snažit, ale není to informace o tom, aby se to stalo.

2. Nemyslím si také, že pozitivním člověkem se stanete přes noc. Je to proces. Pokud máte bolesti, tak je velmi těžké udržet si pozitivní přístup. Je to pochopitelné. Bolest nás oslabuje nejen fyzicky, ale také psychicky. To je důvod, proč má tolik žen s endometriózou deprese. V tomto stavu je jen těžko představitelné, že se budete pořád usmívat a také vám může trvat delší dobu, než se k pozitivnímu myšlení propracujete. To nevadí. Dejte si na to čas. Velmi důležitá je trpělivost.

3. Pokud se budete snažit být pozitivní, ale nebudete to tak opravdu cítit, tak je to póza. Nalhávání něco sama sobě. Je to vlastně přetvářka sama před sebou a to je velmi energeticky náročné. Je to vlastně kontraproduktivní. Chcete, aby vám bylo lépe, ale tou snahou se ještě víc vyčerpáváte.

4. Pouze pozitivním přístupem se z nemoci nevyléčíte. No, nebo možná ano za jistých předpokladů. Ale pokud to chcete urychlit a začít na sobě pozorovat viditelné změny, tak je důležité spojit změnu stravy s prací na narovnání psychiky, třeba cestou návštěvy psychologa nebo psychoterapeuta, být trpěliví a postupně se k pozitivnímu přístupu propracovat.

Cesta k tomu, jak být doopravdy pozitivní, může vést přes pomůcku afirmace: Každý den jsem o kousek pozitivnější a pozitivnější. Nesnažit se být. Nesnažit se usmívat, protože úsměv ještě nemusí znamenat pozitivitu. Vzít to step by step a být u toho trpěliví. Přijde to, až to přijde.

O trpělivosti bych mohla psát slohovky. Ehm… Spíše o mé netrpělivosti, abych to uvedla na pravou míru. Vždycky jsem říkala, že trpělivost je pro mě výzva na celý život. Takže jsem si vlastně programovala, že se to nikdy nenaučím. To nastavení jsem si změnila na afirmaci: KAŽDÝ DEN JSEM O KOUSEK TRPĚLIVĚJŠÍ. A věřte nebo ne, ale už po měsíci s touto afirmací jsem mnohem trpělivější. Souvisí s tím i to, že jsem říkala: „Snažím se být trpělivá. Už je to trochu lepší.“ Pořád se mi to ale nedařilo úplně a nevěděla jsem, kde dělám chybu. Pokud ale říkám, že se něco nenaučím snad za celý život, tak tím říkám, že se to nenaučím. Mozek tomu uvěří a plní naše přání. Takže pokud si to nastavení změníme, budeme si tu novou větu často opakovat nebo na ni myslet, tak najednou zjistíme, že krůček pro krůčku ta změna možná je.

Kdo je ,, Endy”?

Já jsem si endometriózu zhmotnila v podobě ženy se jménem „Endy“. A je pravda, že nejdříve se objevila protivná a naštvaná blondýna. Ale tím, jak jsme spolu komunikovaly, jsme dokázaly najít kompromis. Domluvily jsme se na vzájemné koexistenci. Vysvětlila jsem jí, že když ve mně poroste, tak můžu umřít, a tím si zahubí prostředí, ve kterém žije. Nevěřila mi to a čtrnáct dní se se mnou nebavila. Nakonec ale byla ochotná přiznat, že na tom asi něco bude.

Já jsem jí slíbila, že jí tam občas pošlu nějaké nízkosacharidové ovoce a budu odpočívat. Ona mi slíbila, že ve mně neporoste. Po nějaké době mě začal pobolívat podbřišek, a tak jsem se začala na „Endy“ zlobit, že nedodržuje dohodu. Jenže když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, tak tou z nás, kdo tu dohodu porušil, jsem byla já. Zase jsem se dostala do tempa. Neměla jsem bolesti, tak jsem měla pocit, že můžu pracovat mnohem víc, mít víc aktivit atd.

Zpomalovač jménem ,, Endy”

Pochopila jsem, že „Endy“ funguje jako můj zpomalovač. Sama jsem si nedopřála odpočinek, tak mě přišla „Endy“ upozornit na to, že bych měla víc odpočívat. Víc myslet na svoje tělo, protože doteď jsem to nedělala. Pracovala jsem na 1000 %. Kladla jsem na sebe velmi vysoké nároky. Nešlo jen o práci, ale celkově i o životní tempo. Odpočívat jsem se musela naučit a učila jsem se to postupně. Odpočinek je důležitý a je velmi důležité si jej dovolit.

Hlavní důvod toho, proč vám vyprávím o kamarádství s „Endy“ je ten, že chci upozornit na to, jak je důležité svou nemoc přijmout. Neprat se s ní, nenadávat jí, neodmítat ji, neignorovat. Ve všech těchto případech tu nemoc posilujete vlastní nenávistí.

Pokud pochopíte, proč k vám tato nemoc přišla, tak bude cesta k přijetí a smířením se s ní mnohem snadnější. Odpověď na otázku: „Proč ke mně ta nemoc přišla?“ víte jen vy. Pro každou ženu je to něco jiného. Odpověď máte ukrytou ve vašem podvědomí. Pokud se na tu otázku budete ptát samy sebe, tak k vám odpověď přijde. Co je tou odpovědí a jak ji poznáte? Je to to první co vás napadne po vyslovení otázky. Někdy nejsme připravené na to, aby k nám odpověď přišla hned. Je důležité se ptát opakovaně. Odpověď k vám časem přijde. Buďte trpělivé. S klientkama tu odpověď získáváme pomocí metody Tří rádců.

Už při pouhém přijetí se vám uleví. Najednou pochopíte, proč k vám ta nemoc přišla, a můžete s tím začít pracovat. Je jenom na vás, za jaký konec to vezmete. Je to ale neuvěřitelná možnost s tím začít něco dělat. Nezůstávat v roli oběti. Převzít zodpovědnost za svůj život. Nezůstávat v negativním nastavení a překlopit to do toho pozitivního tak, aby to nebyla pouhá póza.

Jsme úžasné bytosti. Dokážeme všechno, co chceme.

Foto: Instagram: @nicol.makeup.and.photo