Blogerka ,, na baterky” aneb Velké změny

Blogerka „na baterky“

Říkám o sobě, že jsem taková blogerka „na baterky“. To znamená, že jsem nikdy žádný blog nesledovala ani nečetla. Na youtube jsem se před odletem na Nový Zéland podívala asi na tři blogery, kteří blogovali o cestování, a říkala jsem si, že by možná bylo fajn, když už na Zéland jedu, o tom něco napsat, nebo tedy hlavně natočit. Můj průzkum ohledně cestování ale skončil u těch účtů na youtube. Vím, že jsem se pak podívala na pár dalších blogerek na youtube. Jo aha, ono se jim myslím říká vlastně youtuberky, že. No snad mi rozumíte. U dvou youtuberek jsem zadala „sledovat“, podívala se na pár videí a to bylo asi tak všechno. Tím můj průzkum blogerské scény skončil a já letěla na Nový Zéland. Vím, že mi tehdy přišlo zvláštní, že někdo blogy a youtubery vůbec sleduje, navíc pravidelně. Já měla plno jiných zájmů, takže tohle šlo mimo mě. Proto mi přijde víc než vtipné, že zrovna já jsem si založila blog.

Introvert.

Spousta lidí si myslí, že jsem extrovert. Opak je ale pravdou. V cizím prostředí jsem nervózní a většinou moc nemluvím, spíše pozoruji. Pokud mám mluvit před cizími lidmi, tak se mi v krku udělá knedlík, třesu se a nevím, co říkat. Pokud komunikuji s lidmi, se kterými si delší dobu píšu na Instagramu, jsem v pohodě, ale pokud jde úplně o cizí lidi, tak bývám nervózní hodně. 

Možná si říkáte – když točí videa, tak přece musí být extrovert. Ale když se na to podíváte kolem dokola, tak doma jsem sama. Jsem tam jen já a kamera. Kdyby u toho byl někdo další, tak bych s tím asi měla problém. Možná bych si časem zvykla, těžko říct. Je ale pravda, že pokud mám předávat informace o endometrióze, tak to se vždycky snažím být statečná a překonat svůj ostych, protože mám vyšší cíl. Chci, aby o tom vědělo co nejvíce žen, aby jim to pomohlo třeba v definování příznaků a abychom to společně mohly sdílet a najít u sebe porozumění.

Když jsem dávala rozhovor pro jeden časopis, tak jsem kvůli nervozitě strašně moc mluvila. Taky jsem vždycky rudá až na „prdeli“, jak se říká. Vždycky mi trvá, než se uklidním. Taky asi moc nepomáhá fakt, že se snažím působit, jako že jsem úplně v pohodě a mám to „na háku“. Vždycky se sama v sobě tomu, jak se chovám, směju, protože to musí působit trochu komicky. Ale to jsem já. Taková jsem a miluju to na sobě. I když je to i pro mě čas od času úsměvné.

Ukazuji svůj život, ale netvrdím, že mám vše vyřešené.

Často ve stories na Instagramu mluvím o některých tématech, jako jsou například vztahy. Mluvím o endometrióze, jak se léčím pomocí jídla, mluvím o práci na své psychice. Spousta lidí by mohla získat dojem, že už mám tedy všechno „zmáknuté“. Nechci, abyste měli tento mylný pocit. Ano. Zažila jsem toho už hodně a tím, že čtu knížky o seberozvoji, se na spoustu věcí ve svém životě už dívám jinak. Ano. Dá se říct, že spoustu věcí mám, myslím, vyřešených. Ale NE! Neznamená to, že bych byla tak arogantní a tvrdila, že mám vyřešené vše. Netroufla bych si tvrdit, že mi nevyleze nějaký kostlivec ze skříně.

Je důležité si uvědomit, že celý život se učíme. Já vám nechci ukazovat, že si pluji na obláčku a vše je růžové. Ne! Já vám chci ukázat svou cestu.

Pracuji na svém uzdravení.

Pracuji na svém uzdravení a jak už asi tušíte, je to opravdu práce! Je to neustálý kolotoč – jeden krok vpřed a dva zpět. Vím, že momentálně dělám něco, co se mému tělu tedy rozhodně vůbec nelíbí. Vím, že moje tělo touží být volné a svobodné. Moje tělo i duše touží tvořit. Jsem teď na cestě, která k tomu směřuje. Jelikož jsem ale netrpělivá, tak to přenáším i do svého těla, to je logické. Pokud po něčem toužím, ale dlouhodobě setrvávám v něčem jiném, jdu tak proti sobě a tělo mi to dá dříve nebo později najevo.

Další výzva, která mě čeká, je pracovat podle toho, jak se cítím. Tím nemyslím jen práci, ale i čas po práci. Když přijdu domů a budu mít chuť si jít na hodinu lehnout a spát, tak bych to měla udělat. Pokud se mi hromadí špinavé prádlo, tak se nebudu přemáhat a dám ho prát až později. Pokud mám na lince špinavé nádobí, tak ho můžu umýt později. Tohle všechno jsou vlastně tak málo důležité věci. Jak máme ale zakořeněné, že tohle je to hlavní, že?! Nedovolit si být sama sebou. Neposlouchat svou ženskou intuici. Nedovolit si odpočívat. Dělat ,,služku“ všem okolo. Dávat energii ven, aby nám nezůstala ani špetka. Říct si, že vím, že až umřu, tak se mi uleví. Potlačovat sama sebe, potlačovat a potlačovat.

Tohle je další level na cestě k sebelásce. Level, na kterém ještě nejsem. Level odpočívání. Dovolit si být unavená a slabá. Dovolit si zpívat, když se mi chce, klidně i venku na ulici. Dovolit si jít bosá. Dovolit si zařvat z plných plic, když se mi zrovna chce a dovolit si, aby mi bylo fuk co na to sousedi.

Když jsem byla na Novém Zélandu, tak jsem to dělala. Za rok, co jsem zpět, jsem se o to nechala připravit. Kým? Sama sebou, mimo jiné. V zahraničí je to jednodušší. Lidé jsou tam usměvavější, otevřenější a člověk tam má pocit, že je volný a může všechno. Proč to tady necítím? Je to jen o mně. Záleží jen na mně, jestli si to dovolím. Teď záleží jen na mně, aby se to podařilo.

Špatné dny.

Někdo mi psal, že musí být těžké sdílet ty dny, kdy mi není dobře. Jsou dny, kdy brečím a sdílím to. A ano. Není to jednoduché. Podle mě je to ale velmi důležité. Já jsem se rozhodla ukazovat reálný život z několika důvodů. Jedním z nich je, že na mě působí negativně profily lidí, kteří jsou pořád šťastní. Nepůsobí na mě dobře profily lidí, kteří se uzdravili a šíří nějakou metodu k uzdravení.

Podle mě je život jakousi parabolou a nejde být stále na vrcholu. Život je proměnlivý. Bez toho, abych se cítila smutná, bych nikdy nemohla pocítit radost. Bez zkušeností s chlapy, kteří si mě nevážili, bych neocenila někoho, kdo si mě váží. Nemám ráda přetvářku.

Profily, kde někdo mluví o zázračném uzdravení, mohou být inspirací, ale mě to vždycky vede k myšlence, jak je možné, že mně se to nedaří. Pokud vyzkouším třeba i tu metodu, kterou se dotyčný uzdravil a mně nebude fungovat, tak se propadnu ještě hlouběji do své vlastní frustrace. Každý jsme totiž jiný a univerzální návody podle mě nemohou dost dobře fungovat. Ano. Je pravda, že pokud nechám nemoc zajít tak daleko, až je to vážné, tak je jasné, že mi nejrychleji pomůže změna stravy atd. Ale já mluvím spíše o dlouhodobých účincích a psychosomatice atd.

Spousta lidí se přetvařuje a hraje si na dokonalé životy, partnerství a dokonalé děti. Jak je mi z toho smutno. Je mi těch lidí líto. V budoucnu je možná čeká bolestivá cesta a oni si to ještě neuvědomují. Pokud to není čisté, ze srdce a je to přetvářka, tak to stejně nikdy dlouho nevydrží.

Já sdílím i ty horší dny, protože jsem člověk. Nejsem robot. A to, že mi píšete, jak vám pomáhá vidět, že v tom nejste samy, mě vede k potvrzení toho, že tahle moje cesta je správná. A za to vám velmi děkuji. To mi dává sílu to s vámi sdílet.

Nerada dávám rady.

Mohu nabídnout náhled jen v tom, co jsem sama zažila. Mohu nabídnout náhled podle toho, co jsem četla nebo s čím jsem se setkala v podobě toho, že mi to někdo vyprávěl. Nerada dávám rady. Myslím, že každý by se měl řídit sám podle sebe. Přemýšlím, že budu nabízet osobní konzultace pro ženy. To, co vám mohu nabídnout, je pohled z jiné perspektivy. Často se mi totiž stává, že mi někdo píše, že by potřeboval poradit. Píšete mi i ohledně mých článků, že by vás nenapadlo se na to podívat z tohoto a jiného úhlu pohledu. Často s vámi řeším nejen endometriózu, ale i vztahy. Někdy si s někým volám třeba hodinu. A to je hodně. Já už teď přemýšlím nad svým časem tak, že musím opravdu myslet víc na odpočinek. Proto mě také napadly konzultace třeba po Skypu. Mohla by to být zároveň moje cesta k tomu, jak se začít živit něčím, co mě baví. Občas bych udělala nějaký kurz, kde bychom se mohly potkat a prokonzultovat i to, co aktuálně řešíte a vymalovat se z toho. Vůbec ale netuším, jestli je možné se tímto uživit. A nevím, jestli byste o to měly zájem. Vím, že mě by to bavilo. A bavilo by mě k tomu mít e- shop se svými obrazy. Byla bych šťastná, protože bych mohla tvořit, pomáhat vám, občas se s vámi setkat a organizovat si čas podle toho, jak se budu cítit a podle mé cykličnosti. Je to můj vysněný, úplně ten nejvíc nejvysněnější sen. 

Odpočinek.

Moje tělo už začíná hodně zlobit. Začíná na mě řvát a já si připadám jako malá holka se sklopenýma ušima, která se mu omlouvá. Poslední tři týdny jsem měla střevní potíže. Mám plíseň na palci u nohy. Aktuálně mám tři kazy na zubech. Jsem hodně unavená. Vyvrcholilo to mým cyklem. Už před cyklem jsem měla dva docela špatné dny, kdy jsem hodně plakala a nebylo mi vůbec dobře. Nemohla jsem skoro jíst a chtělo se mi po jídle zvracet. Když jsem začala menstruovat, tak jsem cítila velikou únavu, ale do práce jsem šla. Šla jsem do práce i následující den a začala mě bolet hlava. Pak následovaly tři dny něčeho, co bych asi nazvala migrénou. Řekněme si na rovinu, bylo to peklo. Já jsem migrénu nikdy neměla, takže po této zkušenosti všechny, kteří to mívají upřímně lituji.

Tři dny trvalo, než jsem se z té migrény dostala. Tři dny jsem musela hlavně ležet. Tři dny se mi střídaly chvíle, kdy mi bylo trochu lépe a zase hůř. Mělo to asi svůj důvod. Vlastně několik důvodů. 

1. Na Instagramu mi některá z vás poslala odkaz na krásné video, kde jedna žena mluví o cykličnosti ženy. Knihu Cyklická žena jsem si chtěla koupit už delší dobu, ale buď ji neměli nebo jsem na ni pak zapomněla. Přiznám se, že slyšet to formou videa byla úžasná varianta. Hlavně v mém aktuálním stavu, kdy mám, jak já říkám, „nečtecí“ období. Nejde mi číst. Hlava si něco rovná a když přečtu jednu stránku, tak stejně nevím, co jsem četla. Takže si dávám od čtení pauzu. Hodně mi to pomohlo pochopit, kdy a čemu bych se v měsíci měla věnovat a že je dobré psát si „menstruovníček“ nebo „cykličníček“. Takový deníček, kam je dobré si zapisovat jak dlouho ta období trvají u nás a který den se jak cítím. Když si to budu zapisovat asi tři měsíce, tak zjistím, jak je moje cykličnost nastavená a mohu s tím dál pracovat. Úžasné! Mám z toho radost.

2. Zamýšlela jsem se nad svým fungováním a tím, jestli odpočívám dostatečně, nebo ne. Přišla jsem na to, že blog mě sice baví neskutečně, ale že nad tím trávím moc času. Pokud mám klasické zaměstnání, tak si musím své síly a energii rozložit do více fází a začít víc odpočívat. Přestat tom jen mluvit, ale začít to opravdu dělat. Nebo lépe nedělat. Haha.

3. Na youtube jsem poslouchala jsem povídání jedné ženy o vaginálním mapování. Mimo jiné také mluvila o tom, že bychom měly my ženy dělat to, co v danou chvíli cítíme. Dovolit si být samy sebou. Uvědomila jsem si, že když jsem byla na Novém Zélandu, tak tohle byl asi ten důvod, proč mi tam bylo tak dobře, neměla jsem žádné zdravotní problémy a proč jsem se cítila tak volná. Postupně jsem se začala uvolňovat a být víc sama sebou. Co to znamená? Když se mi chce zpívat a jsem třeba zrovna na ulici, tak zpívám. Když jedu autem a vidím něco krásného, tak zastavím. Když si chci zaskákat v kaluži, tak skáču. 

V tom videu na youtube ta slečna hezky mluví to tom, abychom si dovolovaly odpočívat. Abychom poslouchaly ženskou intuici. Když po práci přijdeme domů a cítíme, že jsem unavené, tak bychom si měly jít dát třeba na dvacet minut šlofíka. Pokud víme, že manžel přijde za hodinu a půl a měly bychom uklidit, protože je pořádkumilovný a uvařit, protože vyžaduje teplé večeře, tak si lehnout nejdeme a on pak přijde a stejně nás pokárá za to, že třeba není tak dokonale uklizeno, jak by chtěl atd. Pokud si dopřejete ten klid a lehnete si, tak budete vnitřně víc srovnaná, protože budete mít víc energie. A manžel se na to buď naladí až přijde a nebude řešit nic, nebo budete v klidu vy a nerozhodí vás jeho stres.

Mluvila o tom krásně a mě to dávalo smysl v každém ohledu. Krásně říkala, že my ženy se stále rozdáváme. Dáváme energii svému muži, dětem, domu, kamarádkám. Všem okolo dáváme a kolik energie zůstává nám? Nám nezůstane žádná energie a špatně se dává z ničeho. A tak se může stát, že i onemocníme. Nemáme moc, nemáme energii a vznikne nemoc…

Velké změny:

Krásný feed.

Po delší době jsem si začala ty fotky ve feedu fakt krásně ladit. Konečně jsem si vytvořila filtr, který se mi opravdu líbí. Konečně vím, jak pracovat s úpravou fotek. Má to ale háček. Chci to takhle? Prý je důležité mít na Instagramu hezký feed. Přiznávám, že i já se ráda dívám na lidi, kteří mají hezký feed, ale já nesleduji lidi s dokonalými feedy. Já sleduji lidi, kteří mají příběh. Lidi, kteří jsou mi inspirací tím, jak se chovají a tím, jací jsou. Nemyslím si, že je opravdu tak důležité mít krásný feed, aby mě lidé sledovali. Já šířím myšlenku sdílet ve stories všechno. Sdílet i slzy, vztek, radost. Sdílet všechno takové jaké to je, ale to neladí s mým feedem. Když se na to podívám, tak tam mám hezké fotky. Ano, nově příchozí by to asi mohlo nalákat, aby u mě na profilu zůstali. Tohle je myslím ten důvod, proč mít hezký feed, ale střílím od boku, já na tohle nemám žádný kurz a ani o tom nic moc nevím. Jenže, co chci já? Já přece nechci mít tisíce sledujících. Já přece chci mít sledující, kteří mě budou sledovat kvůli tomu, jaká jsem. Chci s těmi lidmi sdílet svůj život a své myšlenky, chci si s nimi povídat. Jsem vděčná za odkazy na věci od vás, které mě inspirují a často pomůžou. Z tohoto důvodu končím s dokonalým feedem. Pápá.

U mě na webu i na sociálních sítích budu sdílet fotky bez filtru, protože to jsem OPRAVDOVÁ JÁ!

Jeden článek za 14 dní.

Můj blog mě baví. To u mě znamená, že jsem ochotná u toho vydržet hodiny a hodiny. Druhá stránka je moje tělo a to, že potřebuji odpočinek. Z toho důvodu budu vydávat jeden článek jednou za 14 dní, vždy v pondělí večer. Pokud bych pokračovala v nastaveném tempu, tak se bojím toho, že by mě to časem začalo víc a víc unavovat a přestalo by mě to bavit. Já si tu cestu chci užít a ne vydřít.

Občas video.

Chtěla jsem dělat víc videí a teď žádná netvořím, protože mám pocit, že by to mělo být  „dokonalé“. Já jsem téměř samouk a nejsem vůbec technický typ, takže je to pro mě složité. Bojovala jsem s malou kapacitou místa na disku v McBooku Air, ale teď jsem odhodlaná situaci řešit a občas chci nějaké video vydat. Ale vezmu to zlehka. Videa nebudu vydávat pravidelně, ale můžete se těšit, že vás občas nějakým překvapím. 

Co je ale úžasná varianta, je IG Tv. Na Instagramu lze nově přidávat desetiminutová videa. Lze tam nahrát třeba jen mluvení. To pak vypadá jako stories, ale nemá patnáct vteřin, ale  deset minut. To se mi moc líbí, takže tam asi budu přidávat videa častěji. 

Práce?

Řekla jsem si, že do roka bych se chtěla živit tím, co mě baví. Řekly mi to i karty: Andělské karty. Vytáhla jsem si kartu: Do roka a do dne. Momentálně jsem v situaci, že z něčeho žít musím. Mám ale obrovské štěstí, že si pracovní docházku mohu nastavit podle sebe. Dosud jsem to měla tak, že jsem pracovala od pondělí do čtvrtka. Teď budu zkoušet variantu, že bych pracovala jen úterý, středa a čtvrtek. Pokud to mému tělu takto nebude vyhovovat, tak budu zkoušet pracovat podle toho, kdy si tělo řekne. Pokud mi nebude dobře, tak zůstanu doma. Ještě mě napadla varianta, že bych pracovala dva dny, den si vzala na odpočinek a dva dny bych pracovala. Zatím budu ve fázi zkoušení. Chci začít svůj život měnit směrem k většímu odpočinku, ne o tom jen mluvit. A budu doufat, že se mi můj sen postupně začne plnit a já nebudu muset chodit do práce, která mě nebaví.

Vše dělám srdcem a stále se učím. Jdu životem, ve kterém budu já sama sobě vším, a proto budu moct dát i kousek lidem kolem sebe. Vždy ale jen tolik, aby mě to nevyčerpalo a tak, abych to dělala s radostí.