Životní křižovatka

Kdo z vás na sobě pracuje, tak jistě ví, že práce na sobě samém je jako loupání cibule. Člověk postupně objevuje všechny své vrstvy a čím jde hlouběji, tím více je to bolestivé. Z jakého důvodu v tom tedy pokračovat, když to tolik bolí? To záleží na každém z nás. Já nejsem výjimka. To, že dělám konzultační činnost, nemění nic na tom, že jsem taky jenom člověk.

To, že někdo neukazuje svoje bolesti, emoce celkově nebo nesdílí svou cestu se vším všudy, to neznamená, že má ten dotyčný dokonalý život. Jenom to, co není hezké, a tedy není přijímáno, neukazuje. Možná z důvodu toho, že chce, aby ho lidi měli rádi. Možná kvůli tomu, že věří v existenci konkurence atd.

Můj přístup je jiný. Sdílím s vámi svůj život, protože věřím, že život by se měl ukazovat takový, jaký je, a ne takový, jaký bychom ho chtěli mít.

Já jsem si tuto cestu vybrala. Sdílím s vámi všechno a dnes se podělím o to, co se mi aktuálně děje na mé cestě k sobě samé.

Moje nemoc mě zavedla na cestu sebepoznání, po které kráčím. Jak jsem na sobě začala pracovat, tak se začalo ulevovat i mému tělo, a vše se začalo lepšit. To mě vedlo k tomu v tom pokračovat.

Po laparoskopické operaci a ošetření endometriózy v červnu 2016 je to teď v roce 2021 pět let, kdy jsem stále v pořádku. Doktoři uvádí, že endometrióza je nevyléčitelná nemoc a remise trvá jen něco kolem dvou let. Já jsem důkaz toho, že to lze změnit. Zní to ideálně, že?

Jak je to ale doopravdy?

Skutečnost je taková, že to není vůbec jednoduché! To mi věřte. Vydala jsem se na vědomou cestu a občas je to opravdu náročné. Někdy až tak náročné, že o té cestě sama pochybuji. Takové období zažívám právě teď.

Pokud dorazím k opravdu hlubokému a bolestivému tématu, tak s tím přijdou i uvědomění. A já si následně přehrávám svůj život a situace, ve kterých se mi ten program zrcadlil. Pak nastává období, kdy se cítím ztracená. Období rozkladu. Období, kdy mám pocit, že jsem se rozložila na součástky. Pomyslně se dívám na milion kousků sama sebe, které leží na podlaze a já nevím, jak je posbírat dohromady.

Je to období, kdy zažívám jakousi paralýzu, protože nevím, kdo jsem, nevím, jakým směrem se vydat a nevím, co je „dobře“ a co „špatně“. Doslova nevím, kdo jsem. Svůj život a přesvědčení o sobě stavíme na nějakých základech, a podle toho se pak chováme. Co ale dělat, když se vám ta představa o sobě zhroutí? Na čem pak chcete cokoliv stavět?

Období bourání a uvědomění:

Když se bourá dům, tak je potřeba ho nejdříve zbourat, pak odklidit suť a až pak začít stavět, že? S prací na sobě je to stejné. Bourání domu bych přirovnala k uvědoměním, která  přišla.

Nejdříve ke mně přišla uvědomění o sobě samé. Moje aktuální téma je ponížení, a to mi zbouralo mnoho představ, které jsem o sobě měla. Je zajímavé, jak si člověk některé věci uvědomuje, ale vlastně klouže po povrchu a úplné prozření přijde až časem. Já si vždycky říkám, že je to naprosto logické a že je zvláštní, že jsem to doteď neviděla. V podstatě žasnu nad tím, jak naše mysl pracuje. Naše mysl nás totiž chrání před tím, na co nejsme připraveni a co bychom nebyli v tom nastavení, ve kterém jsme, schopni zvládnout. Proto je to vše postupný proces.

S tímto uvědoměním jsem se podívala na svůj život s novou perspektivou. Zjistila jsem, že nejvíc se mi to projektuje do oblasti partnerských vztahů, někdy do vztahů kamarádských a i do vztahu ke zdraví.

Zdraví:

Ve vztahu ke zdraví se mi to projektuje tak, že když se cítím v úzkých, tak úplně automaticky zareaguje moje tělo nějakou nemocí. Tak to mám i teď. V září 2020 jsem byla na vaginálním mapování a věřím, že i díky tomu se mi otevřelo toto téma. Objevily se mi znovu gynekologické záněty ve spojitosti s ureaplazmou. Před vaginálním mapováním jsem byla upozorněna na to, že je možné, že v rámci čištění se ty záněty mohou vrátit. Vnímám to tak, že tělo mi dává najevo, že jsem si pořádně nezpracovala to, co jsem měla. Zároveň moje tělo ví, že když mě k tomu nedonutí přes bolest, tak do té změny, která mě čeká, dobrovolně asi nepůjdu. V této situaci je ale zároveň velmi těžké nesklouznout do role oběti.

Role oběti je velmi lákavá. Ponížím samu sebe, budu se litovat a získám tím to, co chci. Tím může být například pozornost, pomoc, vyhnutí se něčemu, co nechci dělat atd. Pokud bych sklouzla do role oběti teď, tak už ze zkušenosti vím, že to nikam nepovede. Jen bych tím oddálila nevyhnutelnou změnu. Pokud se teď nepostavím sama za sebe, tak se mi toto téma objeví znovu někde jinde nebo nějak jinak a nebo úplně stejně. Tohle je pro mě opravdu ta těžká část. Zánět se mi opakoval každý měsíc po dobu osmi měsíců. Zmiňuji to tady kvůli tomu, abyste věděly, že to někdy může být opravdu těžké a náročné a já nejsem výjimka.

Proč to trvalo tak dlouho? Nejdříve jsem nevěděla, co se mi tělo snaží říct. Potom jsem začala chápat malý zlomek toho sdělení a nakonec ke mně přišlo několik uvědomění v jeden večer, kdy jsem seděla na posteli, plakala a plakala a uvědomění přicházela a přicházela. Následovalo období velikého vzteku na ostatní, na sebe, na všechno. No jo. Zánět je podle psychosomatiky vnitřní oheň. Pálilo mě to zevnitř. Teď jsem v období smutku a dost často pláču.

Kamarádské vztahy:

V kamarádských vztazích se mi ponížení zrcadlí jednak v tom, že mám někdy pocit, že si některou kamarádku nezasloužím, že je pro mě až moc dobrá. No a pak se stane zcela nevyhnutelně, že o ni přijdu. Mám často pocit, že ta kamarádka je hezčí, schopnější, talentovanější a že nechápu, proč se mnou kamarádí. No a když to nechápu já, tak jak to má chápat ona, že? Podvědomě to vysílám, a tak to způsobí, že se něco stane a kamarádství skončí.

Další věc, která se mi v kamarádství projektuje v rámci programu ponížení je ta, že jestliže se cítím být něco míň, tak mám tendence si „kupovat“ lásku. To se projevuje tím, že pak buď vozím na návštěvy hmotné dary nebo pomáhám atd. To by bylo v pořádku, kdybych neměla postranní úmysly. Vlastně chci, aby mě za to měli rádi. Pokud to ale dělá ve vztahu  jen jeden, tak se nejedná o rovnováhu. Často jsem ve vztazích dávala příliš mnoho energie tam, kde jsem ji nedostávala zpět, a v tom je ten zádrhel.

V tomto směru jsem si to v hodně vztazích porovnala a jsem ráda, že to mám nastavené tak, že výměna energií v přátelství je v pořádku. Díky tomu pak nastane ve vztahu rovnováha. Není to na 100 %, ale to asi ani není mým cílem. Je pro mě důležité, že z větší části jsem s tím v pohodě a taky to, že se už se rozhoduji vědoměji.

Partnerské vztahy:

V partnerských vztazích je to ale totální průser! Tady se totiž odkrývá další vrstva toho, proč ke mně přišla endometrióza.

Všechno souvisí se vším. O endometrióze se často mluví v souvislosti se sexuálním zneužíváním. Když jsem to četla, tak jsem si říkala, že to je nějaký nesmysl. No jo, ale co když zneužíváme samy sebe.

První věc, kterou jsem si kdysi uvědomila bylo, že mě bolí sex a tedy mám možná problém s přijetím mužů ve svém životě. Další uvědomění bylo, že jsem si díky pozornosti mužů a toho, že se mnou chtěli mít sex, dodávala sebevědomí.

Teď přišlo uvědomění, že se mi ve vztazích promítalo ponižování. Ponižovala jsem sama sebe. Degradovala jsem se z inteligentní ženy na sexuální objekt. Pokud se mi totiž někdo opravdu líbí, tak mám pocit, že mě nebude chtít. Z jakého důvodu se to děje? No protože bych byla buď moc a nebo málo. To je můj program. Program toho, že ať udělám cokoliv, tak je to vždycky špatně.

Největší uvědomění:

Žila jsem v tomto nastavení a ani jsem si to neuvědomovala. Tím jsem to vlastně přijímala a vysílala, že je to takto v pořádku. Je velmi bolestivé si uvědomit, že vás může ponižovat někdo, o kom jste si mysleli, že je váš přítel.

Pokud mám narušené vnímání toho, kdo jsem a co si zasloužím, a jedu tedy program ponížení, tak je to moje norma. A ta je tím pádem diametrálně odlišná od normy, kterou bych měla nastavenou v případě, že by mým programem bylo, že je v pořádku, že jsem taková, jaká jsem. Pokud je mojí normou to, že jsem ponižovaná, tak se velmi snadno stane, že si neuvědomím, když mě v nějaké situaci někdo poníží. Nerozpoznám to.

Mohou totiž existovat různé formy ponížení. Pokud na mě někdo zakřičí, tak je to pro mě signál, abych se postavila sama za sebe, což už umím. No jo, ale co když to ponížení přijde úplně jinou formou? Co když někdo prohodí vtip na „můj účet“ nebo co když je to řečeno vlastně hezky a klidným hlasem, tak co potom? Někdy mohu mít dokonce pocit, že to ten člověk se mnou myslí dobře, že? A v tom je to úskalí.

Jde totiž o to, že je důležitější význam těch slov než to, jak jsou řečena, a je velmi důležité si toto uvědomit a zvnitřnit.

Odklízení suti:

Po bourání domu přichází odklízení suti. Pak se teprve může začít stavět.

Teď jsem v období odklízení suti. Vše se rozpadlo a já sbírám střípky a pláču nad tím zbořeništěm. S každým kouskem si promítám svůj život.

Probíhají mi před očima všechny ty situace, kdy jsem šla sama proti sobě a ponižovala se. Všechny vztahy, kde jsem měla pocit, že nejsem dost. Všechno to jde do hloubky, kterou jsem si předtím vůbec nedokázala představit. S tím, jak na sobě člověk pracuje, jde hlouběji a hlouběji do svého nitra…

Je zajímavé pozorovat, jak se dohaduje moje hlava se srdcem. Srdcem cítím, že musím udělat v jedné věci krok mimo svou komfortní zónu. Hlava mi říká, ať to nedělám, že je to úplný nesmysl, že se tím stejně nic nezmění a že to nemá cenu. Hlava hledá argumenty proto, abych nešla říct co mám teď na srdci. Hlava má neuvěřitelné množství argumentů.

Kdybych si to sepsala na papír, tak by to byl dlouhý seznam důvodů, proč ten krok neudělat oproti jednomu důvodu, proč ano. A stejně vím, že ten jeden argument přebíjí všechny ty ostatní. Moje intuice mi říká, že když to udělám, tak se mi uleví a že tím změním vzorec svého chování, že to potřebuji udělat.

Většinou ten krok, který cítíme, že bychom měly udělat, je ten, který doopravdy potřebujeme udělat. To, co nám radí intuice, často nedává smysl, ale když to udělám a překročím ten strach krokem do neznáma, je to další krok sama k sobě.

Jenže udělat ten krok bývá velmi těžké. Někdy to může trvat dlouho než se k tomu odhodláme, a pak si často říkáme, že to nebylo tak hrozné. Proč jsme to tedy neudělaly už dávno?

Je krásné pozorovat, jak s prací na sobě se tento proces zkracuje. Dřív mi to trvalo třeba dva měsíce a teď někdy „jen“ tři týdny. Snažím se intervaly mezi jednotlivými fázemi zkracovat i proto, že vím, že když to udělám, tak se mi dříve uleví a tím ulevím i napětí ve svém těle.

Po období rozkladu přijde budování:

Nakonec jsem ten krok mimo komfortní zónu udělala. Vystoupila jsem zní. A víte co? Bylo to naprosto úžasné. Čekala jsem v podstatě to nejhorší a přišlo přijetí a úleva. Šla jsem komunikovat své pocity a křivdy a soustředila jsem se na základy komunikace, abych to řekla správně a nebylo to bráno jako útok. No a ono se to opravdu povedlo. Z té druhé strany přišlo pochopení, soucit a přijetí.

Teď mě čeká období budování. Období, kdy si budu budovat nové já na pevnějších základech. Zatím ještě nevím, jestli dokážu sama sobě odpustit některé věci. Je úžasné, že jsem mohla odpustit druhému člověku a cítím velkou úlevu. Druhá věc je odpustit sama sobě to všechno, čeho jsem se na sobě dopustila.

Nezbývá než dělat každý den baby steps a pomalu vše zase skládat dohromady.

Foto: Instagram: @nicol.makeup.and.photo