Žárlivost může být zhoubná aneb Jak s tím pracovat

Žárlivost může být zhoubná. Člověk pořád myslí na to, co ten druhý dělá. Kde je? S kým tam je? My ženy jsme na to specialistky. Žárlíme na druhé ženy a dokonce i na bývalé přítelkyně. Nejhorší je, když jde po ulici krásná žena a náš partner se na ni se zalíbením podívá. A už je oheň na střeše. Žárlíme dokonce i na herečky, a pak přemýšlíme, jestli si neobarvit vlasy na stejnou barvu, jakou má ta herečka, která se našemu partnerovi líbí. Žárlíme na bývalé přítelkyně a můžeme se vzteknout, když o nich náš přítel mluví. Pořád přemýšlíme nad tím, co ta nebo ona jiná žena má, co my ne.

Žárlivka žárlivá:

Když mi bylo asi dvacet let, šíleně jsem žárlila na bývalou přítelkyni mého tehdejšího partnera. Mám to zapsané v deníku, který jsem objevila u rodičů na půdě. Pročítala jsem stránky deníku a nestačila divit. Už jsem na to zapomněla. Je zajímavé, jak se člověk změní, když na sobě pracuje.

Z deníku z roku 2005:

„On se zapovídal se dvěma spolužáky a dvěma spolužačkami. Jedna z nich byla moc pěkná a měla velký výstřih a byla k mému příteli docela přítulná. To se moc nelíbilo, ale přežila jsem to.  Seznámil mě i s jeho bývalou přítelkyní. Z toho jsem nebyla příliš nadšená. Kdyby jí to alespoň tolik neslušelo. Viděla jsem, jak se k němu přitiskla a něco mu řekla. Zajímalo by mě, co mu řekla.

Jeli jsme lyžovat a k mému překvapení jela místo kamarádovy přítelkyně jeho sestra. Ano, ta bývalá přítelkyně mého současného přítele. Lyžovat moc neumím a kdybych nelyžovala na červené, což pro mě bylo dost náročné, tak bychom se asi ani celý den s přítelem neviděli. Navíc jsem musela dělat, jak jsem v pohodě, a nic mi nevadí. A to bylo také dost vyčerpávající. Ve finále si mému příteli sedla na klín, protože v autě nebylo místo a já jela ve druhém autě s ostatními. Dost mě to vzalo.

Chci, aby mě miloval jako ještě nikoho, abych se nemusela bát, že ho ztratím. Nějak tuším, že je to jen moje zbožné přání. Tolik se snažím, aby to tak bylo. Hubnu, cvičím, vymýšlím různé účesy, ale asi nikdy nebudu taková jako jeho bývalá přítelkyně nebo i ta před ní. Tolik mě to bolí, ale stejně dělám jako by nic. Jsem s ním šťastná, ale nenávidím ho, když ho vidím s ní. Proč mě to tolik štve? Mám vždycky chuť mu to oplatit.“

Proč žárlíme?

Zlobíme se a zlobíme. Na koho? Na svého přítele, na tu bývalou „mrchu“, na jinou krásnou ženu, na jeho matku atd. Zlobíme se a nadáváme a užírá nás to uvnitř. Na koho se ve skutečnosti zlobíme nejvíc? Na sebe. Ano na sebe

Hlavní důvod žárlivosti je vlastní hodnota, vlastně její nedostatek. Máme pocit, že jiná žena je hezčí, chytřejší, hubenější, stylovější atd. Žárlíme, protože máme pocit, že nejsme pro toho muže, se kterým chodíme, dost dobré.

A jsem zpět u vlastní sebehodnoty a sebelásky. Píši o tom proto, abyste si uvědomily, že to je alfa a omega všeho. Pokud se nemilujete taková, jaká jste, tak je jasné, že máte pochybnosti i o tom, zda by vás mohl váš partner milovat. Je velmi důležité milovat nejen své tělo, ale i to, jaká jste. Vaše tělo je dokonalé přesně takové, jaké je. Kdyby vesmír chtěl, abychom byli všichni stejní, tak by nás takové stvořil.

Jste originální a dokonalé takové, jaké jste, ať už jste hubené, malé, vysoké, s širokými boky, s malými prsy, plnoštíhlé, s velkým nosem, s očima daleko od sebe, s nohama do písmene O, s malým zadečkem, baculky, s oválným obličejem, s většíma ušima atd. Každá jsme jedinečná a tohle jsou naše přednosti. Je to něco unikátního, co nemá každý. Jsme výjimečné a úžasné. Už jsme se dokonalé narodily.

Naši osobnost jsme tvořily mnoho let. Stará moudrost praví: „Myslím, tedy jsem.“ Když se řekne kráva, tak si každý představí něco jiného. Někdo si představí mléko, někdo louku, někdo hnědobílou krávu, někdo bývalou kamarádku. To jak přemýšlíme, tvoří náš vnitřní Svět, který je dokonalý. To jakou máme osobnost, je to, čím jsme a všichni jsme unikátní. Milujme svou osobnost a nechtějme být jako někdo jiný.

Když řeknete například: „Jsem jenom osobní asistentka.“ Co tím ve skutečnosti říkáte? Tohle: „Nevážím si sama sebe. Mám pocit, že nejsem dost dobrá, abych dělala něco jiného. Jiné ženy jsou manažerky a ředitelky. Já jsem jen asistentka, což je něco méně než manažerka. Pro přítele asi nikdy nebudu dost dobrá. Jsem jen asistentka.“ Moje otázka zní: „Jste v práci spokojená? Pokud ano, tak co přinášíte do kolektivu? Chtěla byste dělat něco jiného?“ atd. Ve finále třeba zjistíte, že vás ta práce vlastně moc baví. Že kolegové v práci vás mají za smíška a jste oblíbená. Že je tam skvělý kolektiv a že se tam ráda vracíte. Vlastně jste v práci spokojená a neměnila byste. A to je úžasné zjištění. Pokud děláte práci, která vás naplňuje, tak je jedno jestli uklízíte domácnosti nebo prodáváte v obchodě. Pokud jste našly práci, která vás naplňuje, tak jste vítěz! A nejde o to, co to je za práci. Dělat něco, co vás baví je poslání a váš úděl v tomto životě. A nemyslete si, že je jiná žena spokojená, pokud dělá něco, o čem si myslíte, že je „lepší“ než to jakou práci děláte vy.

Pokud je to na příklad manažerka, tak je v té funkci možná proto, že se snaží si něco dokazovat a poměřovat se s muži a podvědomě si tak chce získat pozornost svého otce, který ji nikdy nemiloval. Lepší ani horší neexistuje. A u práce to platí také.

Pokud žárlíte, tak se bojíte, aby vás partner neopustil.

S žárlivostí je spojený i strach. A tak se bojíme a bojíme, že by mohl potkat někoho lepšího nebo se vrátit k bývalé přítelkyni. Bojíme se a neuvědomujeme si, že tím si to do života přitahujeme. Protože tím, že na to myslíme, tomu dáváme energii. Proto se to dříve nebo později zhmotní.

Neustálé hádky, obviňování a nebo tiché trpění. Nic z toho není láska. Bojíme se a tím se zvyšuje napětí. Kde je strach, tam nikdy nic neporoste. A kde je tlak, tam má ten druhý tendenci utíkat. Tím, že se bojíme, si vlastně přitahujeme odchod našeho partnera. Komu by se chtělo žít v neustálých hádkách a pocitu nedůvěry? A nemyslete si, že pokud jdete cestou tichého trpění, tak že to ten druhý nevnímá. To je možná ještě horší, protože ten druhý cítí, že je něco špatně, ale neví co. Nepodceňujte vnímání našeho podvědomí. Pokud se ve vztahu něco děje, tak to ten druhý většinou tuší.

S žárlivostí je často spojená i nevěra.

Na téma nevěra bych mohla napsat celý jeden samostatný článek. Tady se o tom zmíním v souvislosti s žárlivostí. Pokud jste ve vztahu a váš partner vám nevěří, i když nemá důvod vám nevěřit, tak je jen logické, že vás to štve. Svému partnerovi pak stále dokola vysvětlujete a vysvětlujete, že žárlit nemusí atd. A je jasné, že je to únavné. Když už to překročí únosnou míru, tak lidé, kteří jsou bezdůvodně obviňováni z nevěry, k té nevěře pak nakonec sklouznou.

Proč se to děje? Hlavní důvod je, že to udělá na truc: „Nemáš na co žárlit a stejně na mě žárlíš?! Tak to udělám, ať máš doopravdy proč žárlit!“ To může fungovat i podvědomě. Nemusí se to stát ve vzteku na ustavičně žárlícího partnera. Jen třeba postupem času může ten osočovaný poznat někoho, s kým je mu dobře a… A nevěra je na světě.

Nevěra je obecně jev, který se objevuje jako následek nespokojenosti ve vztahu. Člověk, který je nevěrný, je nespokojený v některé oblasti vztahu a neumí to řešit. A tak utíká někam, kde nemusí řešit nic a je tam příjemně. To ale není řešení. Ten kdo podvádí, podvědomě ví, že se na to přijde. Je jedno jestli za měsíc, za rok nebo za pět let. Nevěra vždy dříve nebo později vybublá na povrch. Nevěra je vlastně podvědomé volání o pomoc. Ten člověk neví, jak situaci řešit, a tak uteče k nevěře.

Nevěra se také může vztahovat k problému dotyčného se sebevědomím. Myslím si, že to je častý důvod nevěry. Pokud se totiž člověk nemá rád, tak má tendenci si dokazovat, že je dost dobrý. A nevěra je k tomu skvělým nástrojem. Pokud je žena promiskuitní, tak se opravdu nemá moc ráda a snaží se dokázat si, že když ji muži chtějí, tak je dost hezká, dost dobrá atd. Pokud má muž například malý penis a považuje to za problém, tak to, že střídá partnerky je důkazem, že si snaží svůj komplex kompenzovat a dokazovat si tak, že to nevadí. Ale ani v jednom z případů ani velký počet partnerů nepomůže k většímu sebevědomí. A člověk se tak stále trápí. Hledání pomoci z vnějšího prostředí a od jiných lidí totiž nikdy pomoci nemůže. Důležité je změnit náhled na sebe sama ve svém podvědomí a začít se přijímat takoví, jací jsme. Milovat své tělo i duši. To se pak odrazí i v našich vztazích.

Hledejte souvislosti.

Pokud váš partner žárlí, tak si uvědomte, že to nesouvisí s vámi ale s ním. Je to jeho problém. Promluvte si o tom s ním. Má možná nízké sebevědomí a bojí se, že vás ztratí. Z čeho ta nejistota pramení?

Pokud žárlíte vy, tak si uvědomte, že ta odpověď je ve vás. Nežárlíte náhodou z toho důvodu, že se bojíte, že by partner mohl odejít za nějakou „lepší“? Máte se ráda? Opravdu? Pokud se odchodu partnera bojíte, tak si dostatečně nevěříte nebo se nemáte dostatečně ráda. Pokud žárlíte, hledejte souvislosti. Nic se neděje náhodně.

Je zajímavé, že vše, co se nám v životě odehrává, má nějaký důvod. Alfou a omegou je sebeláska. Stále opakované téma. Ale i žárlivost je odrazem sebelásky. Přála bych všem, aby se vydali na cestu objevování sama sebe a na cestu k nim samotným. Přeji vám i sobě abychom byli sami sobě vším. Aby na prvním místě v našem životě nebyl partner, rodiče, děti, nějaký guru ani bůh… Na prvním místě v našem životě bychom pro sebe měli být my sami.

Proč je sebeláska a projevováni sama sebe ve vztahu tak důležité?

Můj partner chce, abych byla spokojená. Miluje mě a chce mi splnit vše, co mi na očích vidí. Je to jistě krásná představa pro mnoho žen. Je to naše romantická představa o princi z pohádky. Je velice hodný, hezký, chytrý a plní nám naše přání. Co tím ale do našeho vztahu přináší? Pokud se například rozhodujeme, kam pojedeme a máme na výběr dvě možnosti, tak on chce, abych si vybrala já. Chce, abych byla spokojená. Mě to ale staví do pozice toho, který rozhoduje. Dalo by se říct, že do pozice nějaké autority.

Já nechci být ve vztahu tím, kdo rozhoduje. Dalo by se říct, že to je dominantní pozice, kterou ráda přenechám muži. Pokud rozhoduji já, tak mě to za prvé nic nenaučí. Pouze v případě, že nám náš partner nastaví zrcadlo. To nás může někam posunout. Nemusí to být někdy příjemné, ale je to rozvíjející. A když to vezmu z druhého konce, tak pokud se mnou ve všem souhlasí a chce dělat vše podle mě nebo toho, jak si myslí, že bych to chtěla, tak ho nikdy nemohu poznat. Nevnáší do našeho vztahu své myšlenky, svá rozhodnutí a sám sebe, a proto mi brání v tom ho poznat.

Povídali jsme si o tom a on když mi odpovídal, tak jeho odpovědi začínaly slovy: „Já chci, abys byla spokojená.“ Nebo „Když bych se rozhodl nějak, jak se Ti nelíbí…“ nebo „Já se bojím, že Ty…“. Položila jsem ruku na jeho hrudník a opakovala jsem mu: „Ne já. Začínáš ty věty slovy co já. Ne já. Ty sám musíš být sobě vším. Já nechci být na prvním místě. Já nechci být ani ta, která rozhoduje. Na mě je to také tlak. Nechci být v pozici rodiče. Chci být Tvou partnerkou. Potřebuji znát Tvé názory. Nemusíš se bát mi říct, pokud chceš něco jinak. O tom vztah je. Každý si řekneme to, co bychom chtěli a pak hledáme cestu k tomu, aby se naše představy mohly spojit.“

Chci tím říct, že pokud nejste ve vztahu sami sebou, tak nemůžete být spokojení. Pokud nejste ve vztahu sami sebou, tak začnete sami sebe ve vztahu ztrácet úplně. To může být také cesta k útěku ze vztahu k nevěře.

Mluvte spolu. Nebojte se toho. Dobře ani špatně neexistuje. Nebojte se mluvit o tom, co cítíte. Mluvte spolu o tom, co kdo z vás chce. Pokud zjistíte, že to každý chcete jinak, tak je to přece také v pořádku. Může vás to směrovat ke spokojenějšímu vztahu, ve kterém se budete snažit najít společnou cestu. Mluvte spolu, protože nikdo není telepat a nikdo vám do hlavy nevidí. Proto nám byla dána řeč, abychom spolu mluvili. Byla nám dána řeč, abychom svůj vnitřní svět mohli sdílet. Pokud vás upřímnost a jiné představy ve vztahu dovedou k opuštění vztahu, tak je to jen cesta k lásce sama k sobě, protože někdy je největší odvahou odejít. A může vás to nasměrovat ke krásnému a láskyplnému vztahu.

Přeji vám i sobě otevřenou komunikaci bez strachu a výčitek. Přeji vám otevřenou komunikaci, protože kde je otevřená komunikace, tam není prostor pro domněnky. Dovolte si sami sobě i partnerovi růst a rozvíjet se každý sám a zároveň tím tvořit společný život a společnou budoucnost. Buďte ve vztahu sami sobě vším. Tím do vztahu přinesete nejvíc, protože každý jsme originál. Každý z nás má své originální nápady a myšlenky, které by třeba toho druhého nenapadly. Sdílejme spolu své vnitřní světy a dovolme si vedle sebe růst.