Umělé oplodnění aneb Už na tom názvu něco nesedí.

Umělé oplodnění

První myšlenka, která mě napadá: Proč vlastně ženy nemohou v dnešní době otěhotnět? Není umělé oplodnění umělým řešením problému? Už z toho názvu je to patrné. Všude, kde je něco umělého, je popřena přirozenost.

Rozhodně vám neradím, abyste na umělé oplodnění nechodili. Je to každého věc. Každý jsme jiný, a co je pro někoho ideální, to nemusí být tím správným pro někoho jiného. Tento článek je náhledem na umělé oplodnění z více stran. A to, jak se rozhodnete, by nemělo být v rozporu s vaší vnitřní intuicí. Jak často to děláme, že? Popíráme vlastní intuici. Hledáme odpovědi u někoho jiného, protože jsme jako děti byli naučeni, že my vlastně nevíme, co chceme. Rozhodnutí za nás dělali dospělí, a tak jsme získali pocit, že to, co cítíme nebo si myslíme, není správné nebo není důležité. To je jeden z hlavních důvodů, proč chodíme k lékaři. Jak říká Jaroslav Dušek k „lekaři“, který nás většinou hlavně vyleká. A my pak ze strachu přijmeme jeho diagnózu i medikaci.

Proč chci otěhotnět?

Podle mě je důležité si odpovědět na základní otázky ohledně těhotenství. Jednou z nejdůležitějších je: Proč chcete otěhotnět? Pokud se nad tímto bodem chcete hlouběji zamyslet, tak doporučuji přečíst si můj článek Kdy a proč si pořídit děti?

Myslím si, že důvodem k tomu, že chci mít děti, by neměl být věk, finanční zázemí, pocit, že mě dítě udělá šťastnou ani strach z toho, že děti třeba nebudu moci mít vůbec. Je mnoho případů žen, které chtějí mít děti, protože by už měly. Je mnoho žen, které se trápí opakováním procesu umělého oplodnění a stejně to ani napotřetí nevyjde. Je spousta párů, které jsou spolu šťastné, ale děti odkládají na „vhodnější“ dobu. Až procestujeme Evropu, až si koupíme byt, až postavíme dům.

Osobně si myslím, že nejdůležitější je si odpovědět na otázku: Co cítím? Nenechte do tohoto rozhodovacího procesu zasahovat mozek. Podle mě je to, co cítíme, vždy tím nejlepším pro nás.

S kým chci otěhotnět?

Je mnoho případů párů, které jsou spolu mnoho let a nemohou spolu mít dítě, i když pro to dělají vše. A tak se snaží a snaží a ta žena podstoupí umělé oplodnění jednou, dvakrát, třikrát… A stále nic. Když se tím procesem oba definitivně unaví, tak se rozejdou a každý si najde jiného partnera. A může se stát, že s jiným partnerem mají děti třeba hned na první pokus. Často to bývá i tak, že si nějaký pár společně adoptuje dítě, protože se jim nedaří spolu otěhotnět. A pak ta žena jako zázrakem otěhotní.

Je důležité si odpovědět na otázky, jestli ten partner vedle vás je ten, s kým chcete mít rodinu. Pokud ho sice milujete, ale cítíte, že z nějakého důvodu by to nebyl úplně dobrý nápad, tak to logicky nepůjde. Stejně to funguje, pokud na vás nějakým způsobem tlačí partner nebo okolí. Pokud je někde tlak, tak se děje jednoduše to, že máme tendence utíkat. Pokud chcete mít dítě jen z toho důvodu, abyste toho partnera neztratily, tak to také nemusí jít. Pokud je tam strach, tlak nebo pochybnosti, tak to má vliv na fungování těla. A je důležité si to uvědomit.

Pochybnosti o sobě i o těhotenství.

Spousta žen se bojí spát se svým partnerem, protože se bojí, že otěhotní. Ze strachu z těhotenství berou antikoncepci, nechají si vložit nitroděložní tělísko nebo se tolik bojí toho, že otěhotní, že si vytvoří vnitřní blok a pohlavní styk je začne bolet. Tělo je dokonalý stroj. Funguje přesně tak, jak to cítíme. Jen si to často neuvědomujeme. Máme pocit, že něco chceme, ale cítíme něco jiného. A pak se divíme, proč to nejde. A zkoušíme to a zkoušíme a jsme z toho vyčerpaní. Kde je boj, tam nikdy nic neroste.

To, co si naprogramujeme, to se nám v mozku ukládá. Pokud se bojíte otěhotnět mnoho let a mnoho let berete třeba i antikoncepci, tak je důležité si uvědomit, že těch několik let každý měsíc vysíláte do mozku pokyn: NEOTĚHOTNĚT.  A pak se divíme, že vysadíme antikoncepci a nejde nám otěhotnět. Podle mě to nemusí mít souvislost s hormonální antikoncepcí jako takovou. Jde spíše o ten signál, který vysíláme ve svém vědomí a mnohdy i podvědomí. To se nám pak zakóduje v mozku. A stává se pak to, že i když HA neberete, tak tělo jede podle naučeného scénáře a samo začne reagovat na potenciální plod tím, že vypouští třeba nějakou tekutinu, která potencionální plod zahubí. Tohle jsou podložené informace přímo od mé kamarádky, které se to stalo. Na jedné soukromé klinice podstoupila tři pokusy o umělé oplodnění, které nebyly úspěšné. Na jiné klinice zjistili, že jeden její vaječník vypouští tekutinu, která hubí potenciální plod. Po vyjmutí toho vaječníku se jí podařilo hned při dalším pokusu o umělé oplodnění otěhotnět.

Jak reagujeme na signály těla?

Ráda bych se zastavila u tohoto příběhu mé kamarádky. Podle mě nic není náhoda. Ne náhodou se jí tělo snažilo něco říct. Nejdřív tři pokusy o umělé oplodnění, které nebyly úspěšné. Pak zjistila, že její vaječník vlastně hubí potenciální plod. Co vás napadá jako první? Mě hned to, že za prvé s ní její tělo hovoří. První věc je, jestli partner, kterého si vybrala, je tím vhodným právě pro ni a pro to, aby s ním měla rodinu. A další věcí je ta, jestli jí tělo nenabádá k tomu zamyslet se nad tím, jestli vůbec podvědomě dítě mít chce. Někdy si vědomě myslíme něco, co však v podvědomí máme nastaveno úplně jinak. Já vím, že tam byl mimo jiné také dost silný tlak ze strany rodiny na to, že by už děti mít měla, kterému ona podlehla. Myslím, že v té situaci si myslela, že dítě bude řešením. Myslím, že v té situaci nezůstala sama sebou a pevná sama v sobě, ale že chtěla mít dítě kvůli ostatním. I to mohlo být důvodem, proč to nešlo.

Často jdeme v rozhodnutích sami proti sobě. Všimli jste si toho? Rozhodujeme se ne na základě toho, co cítíme, ale toho, co se od nás očekává, toho, co si myslíme, že bychom měli. A pak se stále divíme, proč nejsme šťastní.

Proč to nejde přirozenou cestou?

Protože na sebe moc tlačíme? Protože moc chceme? A proč vlastně tolik chceme? Není tam náhodou strach? Něco chtít, a tedy vlastnit, je většinou cesta strachu. Máme strach, že ztratíme partnera, když s ním nebudeme mít dítě? Máme strach z toho, že nám později nepůjde otěhotnět?

Důvody proč to nejde, mohou být i jiné. Máme třeba strach, že nebudeme dobří rodiče.

A co na to partner?

A co váš partner? Ptáte se ho? Mluvíte spolu o tom, co vlastně doopravdy každý z vás chce? Opravdu chce, abyste šla na umělé oplodnění? Chce, abyste se tím pádem změnila na někoho jiného? Aplikace hormonů kvůli odebrání vajíček pro umělé oplodnění má obrovský vliv na tělo i na psychiku. Většina žen hodně přibere a psychicky na tom nejsou moc dobře. Chce to váš partner? Je to i to, co chcete vy?

Třeba je důvodem, proč nemůžete otěhotnět, váš partner. Možná se vám bojí říct, že děti nechce nebo že by raději počkal. Málo ve vztazích mluvíme o důležitých věcech. Všude se píše o komunikaci, ale kdo z nás to opravdu dělá? Vůči svému partnerovi bychom měli mít důvěru a jistotu, že mu můžeme říct cokoliv. Pouze tak se můžeme vzájemně rozvíjet a rozvíjet tak i náš vztah.

Ptali jste se partnera, jestli chce děti? Proč je vlastně chce? Jak si představuje výchovu dětí? Kolik dětí chce a proč právě tolik? Třeba se jako muž, a tedy živitel rodiny, bojí, že vás i s dítětem neuživí. Třeba se bojí, že v roli rodiče selže. Muži jsou stejně citliví jako my ženy, jen to mají o to horší, že jsou od malička učení ty pocity v sobě potlačovat ještě víc než my ženy. Od malička slýchávají, že chlapi nepláčou a že chlap se musí postarat o rodinu atd. Nebuďte na ně přísné, ale buďte laskavé a chápavé. Dejte jim prostor vyjádřit třeba i jejich obavy. A společně pak můžete hledat cestu k jejich zvládnutí. Všechny otázky, které vám vrtají hlavou, napište třeba na papír a každý k nim napište odpovědi. A pak spolu můžete hledat třeba kompromis. Ale hlavně o tom budete otevřeně mluvit. A to je důležité.

Je nutné umělé oplodnění?

Já věřím, že ne. Lehce se mi to říká co, když nejsem v té situaci, že? Asi si říkáte, že na mě taky jednou třeba dojde. Víte… V červnu roku 2016 mi po laparoskopii a zjištění endometriózy řekli, abych co nejdříve otěhotněla. Endometrióza způsobuje až neplodnost. Kdybych šla cestou strachu, tak bych si šla okamžitě nechat odebrat a zamrazit vajíčka. A přiznávám, že tenkrát jsem nad tím i uvažovala. Ale když jsem zjistila, že se nejdřív píchají asi měsíc hormony do těla, aby se utvořilo víc vajíček, tak jsem nakonec tuto proceduru nepodstoupila, protože mi to přišlo jako nepřirozený proces.

Kdybych šla cestou strachu, tak bych si honem rychle hledala partnera, se kterým bych teda ty děti měla, protože v té době jsem byla sama. Přiznám se, že i nad tím jsem v první fázi přemýšlela a probírala jsem to tenkrát se svým kamarádem s výhodami, kterého jsem tenkrát měla. Ale nakonec jsem i od tohoto řešení ustoupila.

Jdu cestou pro mě přirozenou. To pro mě znamená, že to nechávám na přírodě. Podle mě ne všechny ženy by měly být matkami, a pokud cítíte, že jste jedna z nich, tak se tomu nebraňte. Je mnoho žen, které jdou proti tomuto vnitřnímu pocitu a děti mají. A pak jsou nešťastné ony i jejich děti. Pak se stává, že ta žena není vnitřně smířená s rolí matky, dítě to z ní cítí a reaguje na to. Oba pak spolu bojují a oba mají pocit, že vlastně neví, proč k těm bojům dochází. Děti jsou našimi úplně nejvěrnějšími zrcadly. Před nimi svoje pocity a vnitřní nastavení neskryjeme. Ani je neobalamutíme tím, že když se cítíme pod psa, tak často děláme to, že se usmíváme, aby jako nic nepoznaly. Mám pro vás novinku. Děti jsou jako jedna velká pocitová houba. Ty neoblafnete. A pokud se o to budete snažit, budete u nic ztrácet víc a víc důvěry.

Já teď cítím, že bych děti chtěla. Jak už jsem psala dříve, je to přímo úměrné s tím, jakého partnera budu mít. A teď vím, že bych se tomu nebránila. Cítím to souznění a harmonii. Mluvíme spolu o všem. A to je pro mě velmi důležité. Vítek mě nějakým způsobem vyrovnává. Cítím se s ním klidná, vyrovnaná a naprosto sama sebou. Je to překrásný pocit. Miluje mě, i když jsem ráno pomuchlaná po probuzení, miluje mě v teplákách a miluje mě pro moje názory. Miluje mě takovou, jaká jsem. Je to vzájemná harmonie. A poprvé v životě cítím, že bych se tomu, mít děti, nebránila.

Nějak podvědomě mám pocit, že budu mít dvojčata. U nás v rodině to jde z obou stran. Jsem zvědavá, jestli to tak opravdu bude. Říkala jsem, že se s Vítkem bavíme o všem a říkala jsem mu i tohle. Bavili jsme se o jménech pro děti a já říkala, že vím, jaké jméno bych dala klukovi, ale u holky nevím. A on mi na to řekl, že v tom má jasno už asi od deseti let. Říkala jsem, že když to budou ty dvojčata a bude to holka a kluk, a já vím jméno pro kluka, tak že on si může pojmenovat holčičku. Chvíli jsem byla napnutá. V hlavě mi proběhlo: „Co když se mi to jméno nebude líbit?“ Ale jméno vybral nádherné. Dost jsme se u toho nasmáli. Jsme spolu asi dva a půl měsíce a už víme, jak se budou jmenovat naše děti. Docela vtipné.

Na jednu stranu to beru lehce s nadsázkou, ale na druhou stranu se mi líbí, že vše plyne naprosto přirozeně. No řekněte mi, jestli ta jména můžou být náhoda? Já bych jméno pro holku měla fakt problém vybrat. A samozřejmě se může stát, že mi nepůjde otěhotnět. Může se stát i to, že otěhotním za krátkou chvíli. Důležité pro mě je, že pro mě je přijatelná jakákoliv alternativa. Pokud bych nemohla otěhotnět, tak do umělého oplodnění nepůjdu. Pro mě by to znamenalo totální smutek a úplné potlačení mého ženství v tom smyslu, že píchání hormonů do těla beru jako nepřirozenou věc. A jsou to hormony! Nikdy nevíte, jak na ně tělo bude reagovat. Já se toho i bojím. A kde je strach, tam nemůže být život.

Kdo z nás ví, co je jeho osudem? Třeba je mým osudem neotěhotnět a adoptovat si dvě děti z dětského domova. Třeba je mým osudem děti nemít vůbec. Třeba je mým osudem mít úžasná dvojčata. Nebo ne. V tomhle ohledu se nebojím. Věřím svému tělu, že bude číst mé podvědomí a udělá to nejlepší pro mě.

Co dělat, když už se rozhodnete na umělé oplodnění jít?

Připravte dětem pokojíček. Krásná věta, kterou jsem slyšela na semináři pro ženy s endometriózou. Nenechte se vystrašit doktory, když vám budou tvrdit, že musíte jít na umělé oplodnění hned! Dopřejte si čas. Čas na přípravu toho, že vaše tělo bude podstupovat hormonální proces. Připravte se vnitřně na to, že si nastavíte tělo tak, aby to pro vás nebylo příliš zatěžující. Meditujte a vnitřně si přejte, ať to vaše tělo přijme a nemáte žádné negativní vedlejší účinky. Představujte si, že chystáte uvnitř sebe pro to miminko pokojíček. Jak byste ho vyzdobily? Jaké barvy by byly na stěnách? Jaká by byla postýlka? Jaké tam dáte mu nebo jí hračky?

Jedné mé známé řekli, že už nebude moct mít další dítě. Ona si představovala, že ho má. Představovala si, jaký má pro něj pokoj doma. Po večerech si chovala panenku, aby si ten pocit upevnila. A taky si občas vycpala břicho, dívala se do zrcadla a těšila se na to, jak to bude krásné, až bude mít bříško. To mi přijde jako krásná upevňovací technika.

Také mě napadá, že si to můžete vizualizovat. Nakreslete si, namalujte nebo si vystříhejte obrázky z časopisu a nalepte si podobu pokojíčku i s tím miminkem. A dejte si to na viditelné místo, aby se celá představa dostávala rychleji do vašeho podvědomí. Jak už jsem několikrát řekla, tělo není hloupé. Pokud se na něco těšíme a chceme to celou naší duší, tak věřím, že to i přijde. Buďte trpěliví. Všechno má svůj čas. Pod tlakem se nic nerozvíjí, a pokud ano, tak je to na sílu. A to se dřív nebo později také nějak projeví.

Přeji vám, ať už se rozhodnete jakkoliv, aby to bylo v souladu s vaší vnitřní intuicí a abyste si tu cestu hlavně užily. Abyste byly šťastné v jakémkoliv vašem rozhodnutí. Pokud s tím budete v souladu, tak pro vás nebude ani hormonální proces umělého oplodnění problém, ale radost.