Šikana na základní i střední škole

Šikana na základní i na střední škole

Když jsem byla malá, tak nás teta stříhala podle kastrolu. Zní to komicky, že? Možná si dokonce myslíte, že je to nadsázka. Není. Teta nám opravdu na hlavu nasadila hrnec na vaření a podle něj nás stříhala. Dřív to prý docela „frčelo“.  Ano, pochopili jste to správně. Měla jsem krátké vlasy. O dlouhých jsem vždycky jen snila.

A tak jsem, ostříhaná na „kluka“, lezla po stromech a byla vychovávána ve filosofii, že ženská musí zvládnout všechno. Nikdo mi ale neřekl, co to VŠECHNO je? No, a jelikož se děti učí od rodičů, tak jsem je sledovala a měla pocit, že to asi bude znamenat, že žena musí umět vařit, uklízet, sekat dřevo, chodit do práce atd. Myslela jsem si, že to bude i sebeobětování se pro rodinu nebo pro někoho jiného. Že to znamená nedělat to, co chci já, protože já vlastně nejsem důležitá, ať dělám, co dělám. A taky to znamenalo neříkat pravdu! Hlavně žádnou otevřenost ve vztazích a nemluvit o tom, co cítím!

Neberte to prosím jako kritiku mých rodičů. Tohle je můj pohled na to, jak jsem ty věci tenkrát vnímala já. Rodiče vždy dělají pro své děti vše, co si myslí, že je pro ně nejlepší. Opakují způsob výchovy, který se naučili. A to je zcela v pořádku.

Všechno, co jsem se v dětství naučila a odkoukala od rodičů, mělo vliv i na to, jaká jsem byla tenkrát, jakým směrem jsem se v životě vydala a kde jsem teď.

V poslední době přemýšlím nad tím, jaká jsem ve vztazích. Jak se v nich chovám. Došlo mi, že opakuji stejný scénář a to uvědomění mi pomáhá můj přístup pomaloučku měnit. Kamarádkám, které jsem měla, jsem buď pořád dávala nějaké dárečky, nebo jsem pro ně pořád dělala nějaké dobré skutky. Měla jsem pocit, že kdybych byla sama sebou, tak by mě neměly rády. Myslela jsem si, že s láskou se má obchodovat. Rodiče to tak přece dělají neustále: „Když budeš hodný, tak dostaneš zmrzlinku.“ Jinými slovy: „Když budeš hodný, tak Tě za to budu mít rád a proto Ti koupím zmrzlinu.“ To jsme asi zažili všichni. Zmiňuji to zde hlavně kvůli souvislostem.

V osmé třídě základní školy jsem měla nejlepší kamarádku. Hodně věcí jsme dělaly společně a já jí občas dala nějaké svoje oblečení.  Naše „přátelství“ skvěle fungovalo. Když jsem přestala dělat to, na co si moje „kamarádka“ zvykla, tak se mnou „najednou“ přestala kamarádit. Peklo pak začalo v osmé třídě na školním výletě. Proti tomu, co se děje ve školách dnes, to asi tak hrozné nebylo, ale i tak to mnou hodně otřáslo. Tahle údajná „kamarádka“ postupně navedla pár dalších ze třídy a od slovního napadání, kdy mi říkali, že mám malá prsa, přes pokreslenou lavici ve třídě s tím, že jsem kur*a a pí*a, to došlo až k hodu houbou do obličeje.

Mamka mi říkala, ať si jich nevšímám. Že když si jich nebudu všímat, tak přestanou. Upřímně? Nejhorší rada EVER. Kdybych se bránila, kdoví, jestli by se z jejich strany něco změnilo. Třeba ne. Určitě bych se ale změnila já. Postavila bych se sama za sebe! A to je nejdůležitější.

Dnes se na to dívám s úsměvem. Vlastně to mysleli dobře, ti moji spolužáci. Chtěli mě to naučit. Chtěli mě naučit se bránit a stát si sama za sebou. V životě vždy přitahujeme situace a lidi, kteří nás mají něco naučit. A pokud tu lekci nezvládneme, tak nám přijde do života znovu.  

Přesně to se i stalo.

Na střední pedagogické škole v Boskovicích jsem se, přiznejme si to, dost trápila. Šla jsem na ni na nátlak rodičů, takže mým snem opravdu nebylo se stát učitelkou. Zásadní chybu vidím v tom, že jsem se tím nikdy nijak netajila. To ovšem dost nelibě nesla naše třídní učitelka. Měla pocit, že ve třídě zabírám místo někomu, kdo by povolání učitele bral jako poslání. Jenže ona nevěděla, že tři čtvrtiny lidí ze třídy nikdy učit nechtějí.

Myslím, že to vygradovalo někdy na konci druhého ročníku. Tehdy to došlo tak daleko, že ať jsem udělala cokoliv, jen jsem se dívala do země, ona to komentovala slovy: „No jistě! Kejíková zase revoltuje, že?!“Já zvedla oči a nechápala, co jsem udělala. Asi jí také hodně vadilo, že předmět, který nás učila, jsem zvládala levou zadní. Tak si svoje naštvání a zlost vybíjela tím, že mě ponižovala za úplné hlouposti.

Tak… Teď si musím udělat čaj a popřemýšlet, jestli vám chci říci i to další… Přemýšlím, kolik lidí v mém životě tu informaci ví.  Asi bych je spočítala na prstech jedné ruky.

Když nad tím vším uvažuji, tak jsem samu sebe od malička, od toho nejmenšího malička, stále jen potlačovala. Schovávala smutek, potlačovala hněv, protože hodné holky se přece nevztekají. Myslela jsem si, že mě nikdo nemůže mít rád takovou, jaká jsem. Když už jsem to totiž nemohla v sobě udržet a pustila to ven, tak to bylo vždycky vnímáno jako něco špatného. Není divu, že se moje pocity, myšlenky, výčitky a potlačování toho, kým jsem, za ty roky nahromadily a vše vyústilo v moji nemoc. Nemoc totiž znamená nemít moc. Až teď, když píšu tyhle řádky, jsem si uvědomila, do jaké hloubky, od kdy a jak dlouho to v sobě dusím.

No… Asi všichni víme, že pokud chcete na střední škole dojít k maturitě, tak není moc dobrý nápad dovolovat si na autoritu. Takže jsem to vše nějak trpěla a snažila se přežít. Přiznávám se, bylo toho na mě opravdu už hodně. Až moc. Šikana na základní škole, doma rodinné problémy a do toho tahle třídní meg…, ehm, učitelka.

V té době jsem chodila oblečená jako kluk a chtěla být neviditelná. Na levém zápěstí jsem nosila šátek. Jako image. Jenže to byla taky skvělá „schovka“ pro moje poranění.  Tak jo…
A je to venku.

Ve stresové situaci, v jakékoliv, jsem si vzala manikérské nůžky a jejich špičkou si škrábala rýhy do ruky. Když na to vzpomínám, byl to tehdy hodně uvolňující pocit. To škrábání se nůžkami mi opravdu pomáhalo uvolnit nahromaděné napětí. Jenže sebedestrukce není řešení, že?   

Přesto, a možná to nebude nejlepší příklad, mi to tenkrát pomohlo překonat těžké období. Mamka to zjistila a ptala se mě, co to dělám, ale já jen mlčela. Nemohla to pochopit. Nedivím se jí. Jak by mohla, když jsem si všechno nechávala pro sebe. Nešlo mi to, mluvit s ní o těch všech věcech.

Důležité ale je, že to řezání sama sebe netrvalo moc dlouho. Co si tak vzpomínám, tak ne víc než půl roku.

Když se na to podívám dnes, vím, že mým záměrem nebylo zabít se. A že vlastně bylo „dobře“ když jsem se řezala a škrábala do hřbetu zápěstí a ne do spodní strany, kde jsou žíly. Mým záměrem bylo uklidnit se skrze bolest způsobenou na sobě samé. Ještě teď mám na ruce nepatrné jizvičky, které jsou vidět, ale už jen nepatrně na slunci. A potrestat se za to, že to všechno je určitě moje vina. Zabít jsem se nechtěla. Alespoň něco pozitivního, že?

Teď, když se za tou kapitolou mého života ohlédnu, už vím, že to byla lekce, kterou jsem zase nezvládla. Protože jsem opět nezměnila svůj postoj k situaci. Nikdo mě nenaučil, že zlu se lze bránit také slušně. Člověk nemusí toho druhého hned poslat „do prd*le“ a začít se s ním hádat. Stačí se mít ráda, být si jistá sama sebou a svými postoji. A pokud jste si jistí sami sebou, tak stačí dotyčnému, se kterým máte konflikt, říct třeba jenom: „Víte, ale mě se nelíbí, jak se ke mně chováte. Já si takové chování nezasloužím! A pokud nezměníte svůj postoj, tak to jdeme okamžitě řešit k řediteli školy.“ Pokud to řeknete neústupně, bude to z tónu vašeho hlasu slyšet. A ono se pak těžko zametá s někým, kdo si je vědom sám sebe a nedá se.

Poselstvím mého odhalení je, abyste se měli rádi a nebáli se. Druhý člověk zajde jen tak daleko, kam ho pustíme. A lidičky, vy, kteří jste rodiče: Učte své děti tak, aby si byly vědomy samy sebe a byly si sebou jisté. To neznamená, že by měly být drzé nebo sprosté nebo se vztekat, že něco chtějí teď hned. To je zase určitá nevyrovnanost dětí samotných, protože si nejsou samy sebou jisté. Pokud budete své děti milovat a učit je, aby milovaly samy sebe, tak budou klidné a nebudou mít potřebu se hádat a vymrčovat si.  Budou se umět za sebe postavit v situaci, která jim nebude příjemná, která bude ohrožovat jejich zdraví i slušně atd. Já děti nemám a netvrdím, že je to lehký úkol. Moc by mě ale potěšilo, kdyby jste to zkoušeli třeba jen po malých krůčcích. Kdybychom si byli všichni vědomi sama sebe, tak by se nikdo s nikým nehádal. Nikdo by neměl potřebu řešit vlastní důležitost na úkor druhých lidí.  A to by bylo nádherné.