Šikana

Začalo to na základní škole.

Na konci osmé třídy základní školy jsme jeli na školní výlet a tam to začalo. Měla jsem nejlepší kamarádku, které jsem občas dala nějaké svoje oblečení. Když jsem začala tušit, že něco není úplně v pořádku, tak jsem jí oblečení přestala dávat, abych si ověřila, proč se mnou doopravdy kamarádí. Začala kamarádit s jinýma holkama a začala je proti mně štvát. Nakonec proti mně poštvala půlku třídy.

Mamka mi radila ať si jich nevšímám, že přestanou, když si jich nebudu všímat, že chtějí jen pozornost. Do konce školního roku zbývalo málo a tak jsem si jich nevšímala. Doufala jsem , že přes letní prázdniny na t všichni zapomenou. To se ale nestalo. Bavilo je to ještě nějakou chvíli i v deváté třídě. Hodně jsem se kvůli tomu nabrečela. Bylo velmi těžké dělat, že se nic neděje, když vám vyhrknou slzy do očí. Možná to někdo znáte a víte o čem mluvím…

Střední škola a řezání do ruky.

Na střední škole to bylo jiné kafe. Šikanovala mě třídní učitelka a proti tomu jsem se cítila naprosto bezradná. Proč to dělala? Mám na to teorii. Po skončení střední školy jsem se dozvěděla, že měla velké problémy se svou dcerou. A také jsem zjistila, že byla veliká kamarádka s mým dědou, se kterým se naše rodina v té době nebavila.

Zajímavé bylo, že to dělala tak, že o mě říkala věci, které nebyla pravda. Mamce na rodičovském sdružení řekla, že jsem na lyžařském výcviku pili alkohol, což nebyla pravda. Nebyla jsem jediná z koho si udělala terč. Když měla jet moje spolužačka další rok na lyžařský výcvik s jinou třídou ( protože si na našem výcviku zlomila nohu a nemohla výcvik dokončit), tak jim řekla, že moje spolužačka tam někomu ukradla peněženku, tak ať si dávají pozor na věci a nikdo ať se s ní nebaví a řekla jim ať to nikde ale nešíří. Byla naivní a myslela si, že nám to neřeknou. Když jsem se to dozvěděli, tak jsem se jí na to ptali: ,, Paní učitelko nám se ztratila někomu peněženka na horách?“ Učitelka jenom zrudla a vydala ze sebe jenom: ,, Cože?! Kdo vám to řekl?“ a tak jsme pokračovali: ,, No my jsme se na to chtěli zeptat, protože nikdo z nás neví o tom, že by se tam někomu něco ztratilo.“ Klást další dotazy nás už nenechala a dělala jako že nic a že musíme jít něco dělat atd.

Bylo to pro mě těžké období. Měla jsem pocit, že všechno co dělám je špatně. Přestala jsem používat make-up. Když jsem na tom byla hodně zle, tak jsem se začala řezat do ruky. No řezala asi není přesný výraz. Používala jsem manikúrové nůžky a jedním hrotem jsem si vyškrábávala rýhy na horním hřbetu ruky. Maskovala jsem to tak, že jsem nosila na ruce zavázaný šátek jako ozdobu. Pamatuji si, že některá z učitelek se mě tenkrát ptala, jestli jsem v pořádku, ale já nic neřekla.

CO MAJÍ OBA TY PŘÍBĚHY SPOLEČNÉ?

MLČELA JSEM! ZŮSTÁVALA JSEM V ROLI OBĚTI. Sebepotlačení. Pocit, že si to zasloužím. Pocit, že si to nezasloužím. Smutek. Strach. Strach něco říct. VOLÁNÍ O POMOC.

Z pozice oběti zde dnes mohu říct, že DĚLAT JAKOŽE NIC NEPOMŮŽE. Neplakat a nemluvit o tom je energeticky mnohem náročnější než to ventilovat. Zůstávat v jakékoliv situaci, která nám nevyhovuje je velmi energeticky náročné a je to náročnější než z té situace odejít nebo ji změnit.

Nic není náhoda!

Proč si myslíte, že se tohle někomu děje? Jak se člověk dostane do role oběti? Čím si zaslouží člověk ponižování ostatních? Co vede lidi k neúctě k někomu?

Nic se neděje náhodně. Lidi kolem nás nepotkáváme náhodně. Situace v našem životě se nedějí náhodně. Vše má zcela jednoduchý cíl a to je, že se máme něco naučit. Pokud mě někdo utlačuje a nechová se ke mně s úctou a šikanuje mě, tak co se tím mám naučit? Například úctu sama k sobě.

Pokud nechám ostatní v šikaně pokračovat a nic neudělám, tak oni možná za nějakou dobu přestanou, protože je to přestane bavit. Cílem agresora je vyvolat reakci a když ta nepřichází nějakou delší dobu, tak ho to přestane bavit. To ale není řešení z jednoho prostého důvodu, protože jsem se na té situaci nenaučili to, co jsme měli a nic nezměnili. Proto když jsem na ZŠ nic neudělala, tak se mi šikana opakovala na SŠ.

Ani zde nezafunguje : ,, Na hrubý pytel hrubá záplata“. Kde je agrese, tak je vztek a nenávist jen přilévání do ohně. Pozorovali jste někde dva lidi, kteří se hádají? Vypadá to tak, jako kdyby spolu soupeřili o to, kdo udělí tomu druhému víc nadávat nebo kdo bude řvát hlasitěji. Dokonce to může skončit i fyzickým násilím a to určitě nikdo nechce.

Co můžu dělat a co může dělat okolí?

Důležité je si uvědomit, že ten, kdo ubližuje jedná na základě svých vlastních zranění. Zřejmě má tátu, který ho třeba bije nebo mámu, která ho stále jen ponižuje. Za každým agresorem se skrývá ten, kterému někdo ubližuje ať na těle nebo na duši. Pro některé lidi je jeden z způsobů, jak se z toho vymanit je, že si svou frustraci začnou vybíjet na někom dalším. Kdyby jste se ocitli u agresora doma, tak tam pravděpodobně uslyšíte stejné nebo velmi podobné věty, které říká agresor vám. To nikoho neomlouvá, ale je důležité vidět ve věcech souvislosti, abychom s tím dál mohli pracovat.

Klíčem by se mohlo zdát, že to řeknete rodičům, výchovnému poradci nebo učiteli. To může určitě pomoct, pokud vás ten dospělý podpoří a postaví se za vás. Může tomu všemu dokonce udělat konec a vaše trápení se rozplyne nebo také ne. Dost záleží na tom, komu to řeknete a co to bude za člověka. I kdyby vám ten dospělý pomohl, tak to nemusí vyřešit problém na dlouho.

Pamatuji si, že jsem byla naštvaná, že mi nikdo nepomůže. Byla jsem naštvaná i na zbytek třídy, že tomu jen přihlíží a nepomůžou mi. Pokud by tomu, kdo je šikanovaný pomohlo okolí, tak je to dobrá podpora, ale možná se pak stane to, že se s šikanou potká znova na střední škole, na vysoké, v práci. Je možné, že si bude hledat partnery, kteří si ho nebudou vážit. Všechny tyhle scénáře jsou o někom, kdo někoho trápí a o někom, kdo trpí. Chci tím říc, že podpora okolí je velmi důležitá, ale nesmíte se za ně schovávat. 

NEBYLO BY TRAPITELŮ, KDYBY NEBYLO TRPITELŮ. Trpitel dovoluje tyranovi být tyranem. Kdybychom nezůstávali v roli oběti, tak by tyran ztratil svou moc. Ale jak na to?

Cesta ven.

Všimli jste si někdy, že nezáleží na tom, co říkáme, ale jak to říkáme? Tohle jsem si sama uvědomila v jeden den. Jela jsem v autě s osobou, které jsem chtěla něco říct a vysvětlit. Ve své mysli jsem to měla dobře promyšlené a neměla jsem v mysli ani kapku zášti. Chtěla jsem to říct mile a jemně, abych té osobě neublížila a mohla pomoct. Pamatuji si, že jsem mluvila a říkala hezké věci, ale znělo to divně. Druhá strana na to reagovala podrážděně a zvyšovala na mě hlas.

Celý den jsem nad tím přemýšlela a analyzovala to v hlavě a bylo mi až do breku a pořád jsem myslela na to, že té osobě chci přece ale pomoct. Večer jsem to tedy zkusila znovu. Druhá strana mi řekla, že se o tom odmítá bavit a hotovo, ale já pokračovala a nenechala se odbít. Bylo to neuvěřitelné. Můj hlas se úplně změnil. Měl jinou hloubku i barvu. Říkala jsem úplně ty stejné věci, které ráno, ale ta osoba se semnou o tom začala bavit a nakonec jsme si krásně popovídali.

To co máme uvnitř sebe z nás vyzařuje i ven. Pokud se nemám ráda a nevěřím si, tak tím neverbálně a podvědomě signalizuji svému okolí, že jsem slabá a že jim dovolím, aby mi ubližovali. Je rozdíl, když řekne: ,, Neubližujte mi. Já si to nezasloužím.“ někdo, kdo se nemá rád a nevěří si a bude se snažit u toho znít třeba i statečně, ale stejně to bude znít pro ty, kdo šikanují ustrašeně. Pokud je ten, koho šikanují už na pokraji zhroucení a v úzkých, tak to bude také z jeho hlasu znít. Bude v podstatě křičet: ,, Jsem na pokraji zhroucení a v úzkých.“, i když bude říkat: ,, Neubližujte mi. Já si to nezasloužím.“

Pokud znám svou cenu a vím, kdo jsem, tak se nemusím nikoho bát a ani na nikoho křičet. Stačí vědomí, že ten člověk má svá vlastní zranění a tím, co dělá ukazuje především na to, jak on sám velice trpí. Stačí vědět, že to je jeho vnitřní boj. Že ty postoje a věci, které říká, tak je říká především sám sobě. Pokud tohle vím a vím, že já si nezasloužím špatné zacházení, tak to mohu s klidnou hlavou i změnit. Takový člověk, když řekne: ,, Neubližujte mi. Já si to nezasloužím.“ Nekřičí, nevzteká se, netřese se mu hlas, ale ví co říká a proč.

Okolí je jen naše zrcadlo. Je to náš odraz. Jestliže já mám strach, tak jistě potkám někoho, kdo si to ve mně přečte a začne mě strašit, ale ne proto, aby mi nahnal strach, ale aby mě naučil se nebát. Ano! Toto je smyslem toho, proč se nám dějí i věci, které vnímáme jako špatné. To jsou pro nás opravdové zkoušky. Každý z nás se na svět přišel učit něco jiného. Nebojme se svých strachů. Stavme se jim čelem, protože když se postavíme strachu, tak tím vzroste naše duše a budeme moct na sebe být hrdí a proto už  nám nikdo nikdy nemůže ublížit.

Změna a zkouška.

Je zajímavý jev, že pokud se učíme, tak někdy to musíme vyzkoušet vícekrát, abychom se v tom upevnili a proto zkoušejte jiné přístupy a pokud to nevyjde napoprvé, tak nezoufejte a zkoušejte to dál. Lepší to zkoušet než jen pasivně přihlížet. Lepší 3 zkoušky než se s tím setkávat celý život. Nežijte svůj život ve strachu. Na to je život moc krásný.

Nevěřte ,, pravdám“ o sobě ať už od rodičů, učitelů nebo spolužáků. To jsou jejich pravdy, které vypovídají spoustu věcí o nich samotných. Ptejte se sami sebe: ,, Kdo jsem já? A kdo chci být?“

Nechte ostatním jejich pravdy, protože nejsou vaše. Žádná pravda neexistuje. Neexistuje nic, co je normální. Žijte tak, jak chcete vy a jděte si za tím, i když vám budou říkat, že to je nesmysl. Pokud něčemu věříte, tak se nenechte zastavit.

Nechejte okolí ať se přidá nebo ne, ale nikdy si nenechte zničit  přesvědčení o tom, kdo jste.

Každý člověk je unikátní a jedinečná bytost, které se nemůže nikdo rovnat a která sem na tento svět přinesla svůj vlastní dar, kterým má pomoci i celku.

Dělejte to, co vás baví. Pokud to budete dělat pro sebe a s láskou a ne na úkor ostatních, tak budete v životě šťastní.

Foto: Inatagram: @nicol.makeup.and.photo