Sebeláska aneb Jak se odráží vlastní sebehodnota ve světě kolem nás..

Jako první mě napadlo: učme se od dětí. Je úžasné, když se podíváte na děti. Neřeší, co mají na sobě. Neřeší špinavé oblečení. Je jim fuk, jestli jsou učesané nebo rozcuchané. Jediné, co je zajímá, je zaskákat si v kaluži, protože to je udělá šťastnými.

Traumata z dětství

Pamatuji si, že když jsem byla malá, tak jsem pořád někde lezla po stromech, jezdila na kole a taky padala a odírala si kolena. Když se na svoje kolena podívám teď, tak nevidím jizvy, ale tu radost, kterou jsem při jejich tvoření zažívala. Bez těch jizev bych to nebyla já.

Když malé dítě roste, během života dostává víc a víc kopanců. Jenže když ho nikdo nenaučí, jak s tím pracovat, tak mu ty kopance způsobují vnitřní zranění. Ta mohou být někdy hluboká. Občas myslíme, že nás se nic takového netýká, každý z nás reaguje na různé situace různě. Traumata z dětství v nás ale mohou zůstávat, mohou v nás být skrytá. Třeba i taková hloupost, že nám někdo vzal hračku. Pro nás to tehdy mohla být zásadní věc. Mohlo nás ovlivnit to, že naší reakcí nebyl boj, abychom ji získali zpět, ale že jsme sami sebe potlačili a nepoprali se o ni. A tak se potlačujeme celý život a necháváme ostatním větší kus dortu, lepší práci, lepší plat.  Mohla nás zamrzet reakce rodiče nebo učitele, když nám v té situaci nepomohli, a my pak máme celý život pocit, že jsme na vše sami. Těch scénářů je nekonečně mnoho. Uvědomit si to vnímám jako první a důležitý krok.

Moje traumata

Několik situací z dětství si pamatuji až dosud. Zdají se být na první pohled bezvýznamné, ale pro mě byly zcela zásadní.

Narodila jsem se pět let před sametovou revolucí. Před revolucí u nás téměř nic nebylo a naši rodiče neměli moc peněz. Nosili jsme oblečení po bratrancích a sestřenicích. Mamka pracovala jako zdravotní sestra v domově důchodců a táta jako autoklempíř. Pamatuji si, jak mamka říkala, že nám z první výplaty koupila bundy, nám byly asi tři nebo čtyři roky. Ty bundy nám byly velké, měli jsme je až ke kolenům a s ohrnutými rukávy, ale nosili jsme je snad další čtyři roky. Mamka prý plakala štěstím, když přišla z obchodu s tím, že nám je mohla koupit. Po revoluci bylo vše nejisté. Mamka mluví o strachu, který měli z budoucnosti, protože nevěděli, co přijde. Rodiče pochází z vesnice a pořád jsme žili tak nějak skromně. Když rodiče začali podnikat, tak se vše začalo měnit, ale o tom až jindy. Takže zpět k dětství:

1. Pantofle.

Mamka pro mě koupila od sousedky pantoflíčky. Byly z umělé hmoty, tuším bílé, s růžovým páskem přes prsty, na kterém byla černá mašlička. Já vždycky byla spíše jako kluk. Krátké vlasy ostříhané podle kastrolu, v teplácích jsem s kluky běhala po venku. Když mi ale mamka ty pantoflíčky koupila, tak jsem byla šťastná. Neskutečně se mi líbily. Jenže jsem v nich neuměla chodit. Měly malinký podpatek a jak byly z umělé hmoty, tak byly docela hlasité, když jsem v nich šla. Jednou jsem se odvážila v nich vyjít i ven. Když jsem potkala dcery té paní, od které mamka pantoflíčky koupila, tak se mi začaly posmívat, že v nich neumím chodit. Šla jsem domů a už jsem si je nikdy neobula. Teď, když to píšu, tak mě z toho zase bolí srdíčko. Co se tehdy vlastně stalo? Několik věcí. Možná ty holky nechtěly pantoflíčky prodat, a tak je možná bolelo, když mě v nich viděly jít. Hlavně ale reagovaly na to, že já jsem si nevěřila. Nebyla jsem si jistá, jak se v těch botkách chodí a našlapovala jsem tak, aby to moc neklapalo. Což vlastně ale nešlo. A proto jsem to slyšela i od nich, že v tom neumím chodit, protože já jsem si to myslela a bylo to poznat.

Moje sebehodnota se odrazila v jejich reakci. Já jsem si nevěřila, a tím jsem si tu reakci podvědomě přivolala. Je důležité si uvědomovat vždy všechny souvislosti. To, že se k nám někdo nějak chová je dar. Je to požehnání, které nám ukazuje, že něco ve svém životě máme změnit.

Cobych tenkrát mohla udělat, abych si svou sebehodnotu nenechala vzít? Někdystačí být si jistá sama sebou. Možná bych jim mohla říct: „Mně to ale vůbecnevadí. Já se to naučím.“ Nebo: „Umím!“ a šla bych se vztyčenou hlavou dál.Nebo: „Ale mě váš názor nezajímá. Nikdo se vás neptal.“

Dceři mé kamarádky se děti ve škole posmívali pro její jméno. Hlavně jeden chlapeček. Maminka jí nejdříve radila, ať si ho nevšímá, to ale nepomáhalo. Pomohlo až to, že si o tom s maminkou do hloubky promluvila, našla v sobě sebejistotu a ve školce mu řekla, když se na ni zase otočil s nějakou poznámkou: „Mně se nelíbí, jak mi říkáš. Já nechci, abys to dělal. Mně to vadí.“ A víte co? Tím, že byla sama v sobě vědomá a řekla to s naprostou sebejistotou a nedala mu najevo sebemenší slabost, tak on souhlasil a otočil se zpět. A přestal se jí posmívat. A malá dcerka kamarádky zase začala chodit do školky s radostí.

Nemusíme se prát, ani nadávat a rozčilovat se, aby nás ostatní brali vážně. Stačí si být jistá sama sebou. Zní to jako sci-fi? Ne, je to fakt. Mám to mnohokrát vyzkoušené.

2. Sousedka.

Jako malá jsem nikdy neměla pocit, že bych se měla s někým srovnávat. Až do chvíle, kdy jsem šla ven za dětmi a ony seděly ve vchodě jednoho souseda a povídaly si. Já jsem k nim šla, ale ony mě neviděly. Slyšela jsem jejich rozhovor.  Sousedova dcera se jich ptala, která holka se jim v ulici nejvíc líbí a ony nechtěly odpovědět. Navrhla jim, ať řeknou číslo domu. Ony všechny řekly její číslo domu. Nikdo neřekl 22, což bylo číslo našeho domu. Cítila jsem, jak mě zaplavil smutek a nerozuměla jsem tomu. Měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem něco méně, protože asi teda nejsem hezká. Je dost možné, že už tehdy jsem nabila dojmu, že abych se mužům líbila, musím se malovat a dělat se hezčí. A také se jim zavděčovat, aby mě chtěli.

Zase jsem u toho, že? Vlastní hodnota. Já jsem tehdy přijala jejich realitu. Nechápala jsem, že jejich hodnoty jsou jiné. Ani to, že já mám svou vlastní unikátní hodnotu.

3. Posmívání se.

Byla jsem doma a byly pootevřené balkonové dveře. Na ulici v jednom vchodu naproti seděla banda dětí. Slyšela jsem, jak mě pomlouvají. Už si nepamatuji, o co šlo. Já vůbec nechápala proč ty pomluvy. Někdo z nich si mě všimnul a volali na mě, ať se neschovávám. Jedna kamarádka se mě na to později ptala a chtěla se omluvit za to, co tam říkala. Já jsem jí tvrdila, že za tou záclonou jsem to nebyla já, že to byl asi bratr. Bála jsem se ji konfrontovat, abych ji neztratila jako kamarádku. Byla to ale vážně kamarádka, když se takto zachovala? Věřím, že ano. Já jsem jako dítě také udělala spoustu blbostí, jen abych zapadla. Dobře a špatně neexistuje. Vše se děje z nějakého důvodu.

Jaká by měla být má reakce v této situaci? No, nejspíše by bylo nejlepší jí říct, že mi to ublížilo a že jsem pak byla smutná a obrečela jsem to. A že nerozumím tomu, proč to udělala. Byla bych sama v sobě vědomá a možná bychom si obě poplakaly a vyčistilo by se to tím.

Odrazy naší duše v druhých lidech

Je důležité si uvědomit, že to, jak se k nám chovají druzí lidé, je odrazem naší duše. Je to náš vnitřní svět, který se projektuje do reakcí ostatních lidí. Pokud máte pocit, že je něco ve vašem životě, co chcete změnit, a jste si tím jistí, tak vám do života ještě párkrát přijde starý model. Vesmír se chce totiž ujistit, že to myslíte vážně.

Já jsem se například asi v osmadvaceti letech rozhodla, že chci potkávat jiný typ mužů. A v tu chvíli mi napsalo pět mých bývalých partnerů. Jako by mi vesmír říkal: „Hmmm, a jsi si jistá tím, že tohle nechceš? Hele, tenhle nebyl tak špatný přece a tenhle je tak hezký…“ Já jsem to ustála. Všem jsem odepsala, že se se s nimi sejít nechci. No a vesmír mi poslal jiný typ muže. Ano takhle je to jednoduché.

Pokud tedy chcete změnit to, jak na vás lidé reagují, je důležité změnit nejdřív sama sebe. Konkrétně se začít mít ráda. Nemyslím tím, abyste si nechala obarvit vlasy nebo změnila svou osobnost. Jen se začít mít ráda. Hmm, jen… Zní to jednoduše, ale kéž by tomu tak bylo, že? Mě to začala učit spolubydlící, kterou jsem měla v pětadvaceti letech. Napsala na zrcadlo v koupelně černou tužkou na oči: Jsi nejkrásněší žena pod sluncem. Je pravda, že nejdřív jsem si každé ráno řekla: „Haha! To určitě!“ Ušklíbla jsem se a čistila si zuby. Za nějaký čas se to ale začalo samo měnit. Začala jsem z toho mít legraci a schválně jsem po příchodu do koupelny na nápis odpovídala: „Haha. No jasně, že jo. Díky!“ Tím to celé začalo. Je to super metoda vizualizace, doporučuji.

Endometrióza mě naučila milovat se.

Měla jsem se celkem ráda za těch šest let, co jsem na to pracovala. Chlapi mě začali balit. Neměla jsem nouzi o jejich zájem. Jenže tam byl ještě stále problém se sebehodnoutou u mužů. Nevěřila jsem, že by mě muž mohl milovat proto jaká jsem. Ano, milovali můj tanec a moje tělo. Ale nevážili si mě, protože jsem si nevážila sama sebe. Jo věděla jsem, že tělo mám krásné a měla jsem ho ráda, ale to nestačí. Pokud se nebudete milovat celá, tak je to málo.

Milovat své tělo je první krok. Druhým je milovat svou osobnost. Nepotlačovat se. Pokud ráda říkáte lidem svůj názor, tak jim ho říkejte. Možná zjistíte, že ne vždy se jim to líbí, ale že ve finále je to pro ně úžasná zpětná vazba a bez vás by se nikam neposunuli. Možná jste raději doma a cítíte se šťastné když vaříte a staráte se o domácnost. To je také v pořádku. Nic není dobře ani špatně, protože pro každého je to jeho dobře jen jeho a pro každého je to něco jiného. A tak to má být. Nesnažte se být aktivní sportovkyně, když vás to vlastně nebaví. Mám pocit, že dnes každý cvičí jógu a já jsem jakože divná, že ji necvičím. No necvičím a jsem s tím úplně v pohodě. Jednak bych jógu cvičit neměla, když mám hypermobilitu kloubů, a pak taky kvůli endometrióze. Tam se nedoporučuje hormonální jóga, protože se u ní pracuje na podpoře ženství a větší produkci estrogenu. A to je u žen s endometriózou nežádoucí, protože to podporuje tvorbu děložní sliznice, která se pak hromadí v těle. Já na doktory ale stejně moc nedám. Józe jsem šanci několikrát dala, prostě mě nebaví. Mně více vyhovuje meditace. Každá jsme jiná. Žádná z nás by se neměla nutit do ničeho, co nám není příjemné. Trpí tím pak naše duše.

Třetí a velmi důležitá věc je začít si sama sebe vážit ve vztazích. Ať už s mužem nebo s kamarádkou. Naučit se říkat NE. Já jsem NE říct neuměla, a tak jsem si tam dala pomyslný most přes slůvko MOŽNÁ. Řekla jsem, že mžná a že ještě nevím, že si to musím rozmyslet. A pokud jsem po rozmyšlení zjistila, že bych tím šla proti sobě, tak mi nedělalo problém říct NE. Stávalo se, že mi to automaticky vyklouzlo a já souhlasila s něčím, čeho jsem později litovala. A měla jsem velký problém si dovolit změnit názor. Dnes se toho už nebojím. Každý má právo na změnu názoru.

Samu sebe jsem přijala a plně milovat všechny svoje části jsem začala až poté, co jsem zjistila, že mám endometriózu. Je pro mě velkou učitelkou. Vážím si, že ke mně přišla a všeho, co mě učí. Když jsem zjistila diagnózu, tak jsem najednou přestala úplně řešit jak vypadám. Bylo pro mě důležité, aby bylo tělo funkční. Díky Socionice, kde mi řekli jaký typ osobnosti jsem, jsem začala vidět své silné stránky a rozvíjet je. Přestala jsem dělat věci, u kterých se trápím. V tom mi pomohla také moje psychoterapeutka. A najednou jsem věděla, že nechci svůj drahocenný čas prožívat v nefunkčních vztazích.

Rozhodla jsem se, že jsem naprosto úžasná a zasloužím si něco lepšího. A v tu chvíli ke mně přišel muž, který mě miluje právě proto jaká jsem. Šel do vztahu, kde bylo velmi nejisté, jestli se spolu budeme moci vůbec někdy fyzicky milovat. Je neuvěřitelně milující a chápavý. Přišel ke mně ale až ve chvíli, kdy jsem si řekla, že já si to zasloužím. A vesmír mi poslal tři muže, kteří by stáli relativně za to. První byl velmi hezký, ale bylo vidět, že nemá vyřešené ego. Druhý byl fajn, ale nebyla tam úplně jiskra. Třetí měl všechno. Byl krásný. Pronikavý pohled. Byl chytrý, dobře zabezpečený a chtěl zakládat rodinu atd. Vše se tvářilo dobře až na to, že tlačil na sex. Chtěl ho hned. Já je všechny odmítla s tím, že tohle v životě nechci, že si zasloužím víc.

Když jsem s Vítkem, tak cítím úžasný klid a mír. Cítím to souznění, které mezi námi je a vážím si toho, protože jsem prožila mnoho vztahů, kde tohle nebylo. Právě proto a o to víc si toho vážím teď. Také vím, že mohou přijít horší časy, ale žiji přítomností a vážím si každé vteřiny, kdy mohu být s ním. Bez vědomí si vlastní sebehodnoty bych tohle nikdy neprožívala.

Věř mi, že i Ty jsi úžasná.

Ty jsi úžasná! Věř mi, že i Ty jsi úžasná. Ano Ty! Ty, která tohle teď čteš. Ty jsi tou nádhernou, křehkou a silnou ženou. Ty jsi unikátní a jedinečná s výjimečnými vlastnostmi. Máš talent na tolik věcí. Dovol si ho rozvinout. Ať si ostatní říkají, že to je nesmysl. Nevadí. Usměj se a pokračuj dál. Mě také tvrdili, že jsem se zbláznila a proč tohle dělám. Proč natáčím stories, co si lidi pomyslí atd. No a? Ať si myslí, co chtějí. Mě se to nedotýká. Každý máme svou vlastní realitu. Tohle je ta má. Můžeš být součástí, nebo ne. A teď jsem tady. Na tomto místě, v tento čas, kdy mi přišla zpráva od jedné zdravotní sestřičky, která mi děkuje za to, co dělám. Že má endometriózu několik let a doktoři to stále řešili léky a nic nepomáhalo. Že u mě vidí jiný přístup. A že ji to inspiruje k jiné cestě. To mě hřeje u srdce. Podobné zprávy dostávám často a jsou pro mě nádhernou zpětnou vazbou v tom, že vidím, že to, co dělám má smysl. A proto se nenech zastavit. Jdi za svým snem. Budeš na sebe hrdá. Budeš sama sobě vším. A já Ti to moc přeji.