Medicína nebo alternativa?

Klasická medicína, nebo alternativa? To je dnes časté dilema. Kterou možnost si vybrat, aby mi to neublížilo? Čemu věřit? Co když mě spousta doktorů už zklamala? Co dělat, když žádná alternativní cesta mi zatím nepomohla? Jakou cestou a jakým směrem se mám vydat?

Klasická medicína.

Jistě nelze popřít důležitost klasické medicíny. Když budu mít zlomenou nohu nebo mě bude bolet zub, tak budu za klasickou medicínu vždy vděčná. Když se podíváme do historie, tak medicína ušla opravdu obrovský kus cesty. Můžeme být vděční za spoustu pomoci, kterou nám může medicína nabídnout.

Co mě mrzí je to, že doktoři nevěnují pacientům tolik pozornosti, kolik by mohli a kolik by si pacienti zasloužili. Z hlediska doktorů je to komplikované, protože mají na jednoho pacienta často asi jen dvacet minut. Medicína se posouvá vpřed po stránce nových poznatků a vynálezů pro vylepšení akutní medicíny, ale přístup doktorů zůstává stejný. Proč to tak je? Proč místo toho, aby se zkvalitnil přístup k pacientům, se investuje do nových přístrojů a výzkumů? Domnívám se, že vše bude otázkou peněz a to je velmi smutné. Doktor musí splnit kvóty, proto i doktor, který by chtěl věnovat více času pacientům, je nucen se podřídit systému. Dovoluji si ale tvrdit, že by tomu tak nemuselo být. Vše je otázkou vlastní volby a přístupu.

Je docela dost dobře možné, že pokud by si doktor zjistil všechny informace o různých zdravotních potížích pacienta alespoň za uplynulého půl roku, roku, dvou let, tak by mohl dát vše mnohem lépe do souvislostí a lépe tak pacientovi pomoci. Díky tomu, že tohle doktoři mnohdy neřeší, dochází k tomu, že lidé často berou několikrát během krátké doby různá antibiotika nebo jim různé léky způsobí další zdravotní potíže, což je škoda. Dalo by se tomu předcházet.

Alternativa.

Sama jsem byla z doktorů zklamaná po roce 2013, kdy jsem vybrala devět krabiček antibiotik a nakonec mi imunolog tvrdil, že jsem imunologicky v pořádku. To byla poslední kapka. Když jsem se imunologa ptala, jak je možné, že jsem podle něj v pořádku po vybrání devíti krabiček antibiotik za rok, zarazil se, podíval se do mých výsledků a řekl: „No je to takové zvláštní.“

Rozhodla jsem se pro alternativní způsoby léčby. Začala jsem pít Ayurvédské čaje Gauri a Shatawari. Byla jsem u kinezioložky, prošla si regresí, vysazovala jsem lepek a laktózu, kapala jsem Bachovy esence, byla u kartářky, prošla jsem si měřením parazitů v těle a BIO rezonancí, pila křemelinu a podobné různé nechutné produkty, byla u léčitele, chodila na čínskou medicínu, zkoušela jsem jógu atd.

Vždycky jsem někam chodila třeba tři měsíce až půl roku a čekala jsem zlepšení. Utratila jsem za tyhle způsoby léčby spoustu peněz. Čekala jsem hmatatelné výsledky. Lehké zlepšení přišlo s úpravou stravy. Záněty v těle nebyly tak časté, a pokud nějaký zánět byl, tak jsem to už neřešila antibiotiky, ale odpočinkem.

Záněty v těle se zlepšovaly, ale začaly jiné potíže. Krvácení při sexu, pak bolesti při sexu, bolestivá menstruace, stupňující se únava, práce mě přestávala bavit, vše navíc gradovalo. Pořád jsem chodila k různým „alternativcům“, ale nikdo mi neuměl pomoci. Nakonec jsem už byla zoufalá.

Co si tedy vybrat? Která varianta je lepší? Klasická medicína, nebo alternativa?

Kombinace?

Kdysi jsem viděla dokument, ve kterém ukazovali, že někde v Německu kombinují klasickou a alternativní medicínu a naprosto mě to uchvátilo. Už nevím, jak se dokument jmenoval, ale hlavní myšlenky jsem si z toho odnesla. Všechny zdravotní sestry byly vyškoleny v léčbě energií rukou. Stalo se tam běžnou praxí, že po operaci přišlo na pokoj pacienta několik zdravotních sester a kromě klasické pooperační praxe se věnovali nějakou dobu léčbě pacienta pomocí energie, kdy držely nad pacientem ruce a předávaly mu léčivou energii. Nikdy to nedělala jen jedna sestra, aby se příliš nevyčerpala, a zároveň bylo důležité se také umět energeticky dobít, aby měly sestry z čeho energii dávat.

V dokumentu mluvil také jeden neurochirurg z té nemocnice a popisoval případ pacienta s nádory v mozku. Popisoval tam, jak kombinovaná léčba pacientům pomáhá a jak to pomohlo i pacientovi s nádory. Byl to jeden z prvních případů, který léčili kombinovanou metodou,
a mělo to velký efekt, pacient se vyléčil. Tento doktor zmiňoval také jednu důležitou věc – komunikaci s pacientem a práci psychologa, která je nezbytnou součástí této kombinované léčby. Je totiž důležité, aby se pacient nezaměřoval na nemoc. Většina nemocných lidí neustále myslí na to, aby ta ošklivá nemoc zmizela, aby se nádory zmenšovaly, aby zánět ustupoval atd. Tím, že pacient na nemoc myslí, tak ji vlastně posiluje. Lepší variantou je, aby pacient posiloval myšlení ve směru vyléčení se a posílal do postiženého místa světlo a léčivou energii, pozitivní energii.

Pamatuji si, že tento kombinovaný způsob léčení mě tehdy nadchnul a tyto nové poznatky mě velmi obohatily. Pro mě to tehdy neznamenalo velkou pomoc, ale viděla jsem naději do budoucnosti v tom, že pokud už jedna taková nemocnice je, tak že se to časem bude rozšiřovat. Ta představa ve mně vyvolávala hřejivý pocit.

Co s tím?!

Pro každého je tou správnou cestou něco jiného a je to v pořádku. Já o sobě ráda říkám, že nemám ráda extrémy, ale zlatou střední cestu. Ovšem uvědomuji si, že to, co je pro mě zlatá střední cesta, to může být pro někoho jiného extrém.

Moje osobní zkušenosti mě dovedly k zajímavému poznání.

Hledala jsem odpovědi v psychosomatice. Když jsem měla gynekologické potíže, tak mi spousta „alternativců“, nezávisle na sobě, tvrdila, že mám problém s ženstvím, že jsem málo ženská a že bych na tom měla pracovat. Protože tento názor převažoval, tak jsem začala na ženství pracovat aniž bych měla já osobně pocit, že bych byla málo ženská. Měla jsem pocit, že ostatní mají více zkušeností a že ví lépe než já, na čem je třeba pracovat. Po asi dvouletém snažení se více v sobě probudit ženu jsem se najednou zastavila a zamyslela se nad tím. Položila jsem si několik otázek, na které jsem si sama odpověděla: „Oni tvrdí, že mám problém s ženstvím, ale já si to nemyslím. S čím mám tedy problém? Mám bolesti při sexu. To znamená, že nemohu mít sex. Co to znamená? To znamená, že nemohu přijmout do sebe muže. Aha! Mám problém s přijetím mužů do svého života.“ Konečně jsem věděla jakou cestou se vydat a na čem začít pracovat tak, aby mi to začalo pomáhat.

Malá vsuvka:

Pro každou ženu znamená ženství něco jiného. Pro mě je to například to, že jsem napůl žena a napůl muž a v tom se cítím nejlépe. Každý člověk má v sobě obě polarity: mužskou i ženskou. Některé ženy inklinují spíše k té mužské a některé k té ženské. Je v pořádku to mít tak, jak je pro nás přirozené. Já jsem si tím, že jsem pracovala usilovně na probuzení ženskosti, způsobila hormonální nerovnováhu a mám zvýšenou hladinu estrogenu a sníženou hladinu testosteronu. Teď zase pracuji na tom, abych si to srovnala.

Prozření.

Když mi v červnu roku 2016 diagnostikovali endometriózu, tak jsem si řekla, že já všem ukážu a že se vyléčím. Když jsem si prošla stádiem naštvání, smutku a beznaděje, tak se něco ve mně zlomilo a řekla jsem si, že já to dokážu. Že já budu ta výjimka! Byla pro mě vlastně výzva, že doktoři tvrdí, že je ta nemoc nevyzpytatelná a nevyléčitelná. Byl to pro mě stimul.

Začala jsem se více zajímat o psychosomatiku, tedy o příčiny nemocí plynoucí z psychických stavů člověka. Koupila jsem si několik knih o psychosomatice, ve kterých listuji, když mi něco je. Pokud mě začne bolet v krku, tak si přečtu, s čím by to asi mohlo mít souvislost a hledám tu konkrétní příčinu u sebe. Ptám se sama sebe, kde konkrétně je jádro problému. Pokud mě bolí v krku z toho důvodu, že jsem něco neřekla, tak hledám, co to konkrétně je. Když si vzpomenu, že jsem zažila situaci, ve které jsem cítila například křivdu a nic jsem neřekla, tak v sobě tuto křivdu držím i s tím nevyřčeným a bolí mě v krku. Pokud si to uvědomím, kde a kdy se to stalo a vyslovím to, vypláču se nebo to ze sebe vykřičím, tak se mi do hodiny nebo druhého dne uleví a přestane mě bolet v krku. Jak rychle se to bude zlepšovat, souvisí s tím, jak bolestivé to pro mě bylo a jak dlouho jsem to v sobě držela.

To je jen příklad. Bolest v krku může pocházet z nevyřčených slov, ale i z toho, kdy jsem řekla něco, s čím nejsem vnitřně v souladu, když zalžu atd. Těch příčin může být víc a s tím souvisí i následná volba řešení.

Šok, že?!

Pro někoho naprosto nepředstavitelné! Někdo si řekne: „Přijdu si na to, kde má původ moje nemoc, zapracuji na tom a vyléčím se?! Cože?! Co to je za blbost.“ To je v pořádku. Také jsem byla taková. V určité rovině myšlení bych si to nedokázala představit. Zde vás ale můžu možná nalomit tím, že někteří vystudovaní lékaři s praxí v oboru se začali zabývat psychosomatikou a s úspěchem tuto metodu praktikují. Například: MUDr. Pavel Nývlt, MUDr. Jan Šula, MUDr. Jan Hnízdil. Můžete se podívat na jejich vysvětlení například v pořadu Duše K na youtube, kde s nimi dělá rozhovor Jaroslav Dušek.

Slyšela jsem hezký příběh o tom, kdy se k panu doktorovi Hnízdilovi objednala jedna žena, která měla zdravotní problémy s páteří, a doktoři si s ní už nevěděli rady. Doktor Hnízdil jí poradil, aby začala odpočívat. Žena z ordinace odešla s nadávkami, že jí za 1500 Kč dal teda „úžasnou“ radu, že to je jí k ničemu. Z pohledu psychosomatiky jí však dal úžasnou a velmi cennou radu. Velmi zaměstnaná žena si nedovedla představit, že by slevila ze svého velmi nabitého programu. Nechtěla odpočívat. Měla toho všeho přece moc. Ano. A protože si toho nakládala moc na svá záda, tak ji začala ta záda bolet, a proto by opravdu pomohlo si toho nenakládat tolik a začít odpočívat.

Vždy, když k nám přijde nějaká nemoc, tak se nám naše tělo snaží něco říct. Funkčnost našeho těla bereme, dokud funguje, jako samozřejmost. Tělo je ale ve své podstatě velmi důmyslný stroj, který potřebuje občas vypnout, odpočívat a dobíjet energii. Pokud tělu nedopřejeme regeneraci, tak je jasné, že se začnou součástky rychleji opotřebovávat. Naše tělo je naše mapa. Naše nemoci jsou našimi průvodci na této cestě. Pokud přijdeme na to, co se nám tělo snaží říct už na začátku nemocí, tak to nikdy nemusí zajít daleko. Můžeme tělu poděkovat za ukázku a zvolit si jinou cestu. Cestu zdraví.

Všichni máme právo volby a ať už se rozhodnete pro jakoukoliv cestu, tak je to v pořádku. Pro každého je ta správná cesta jiná. To je hlavní důvod pestrosti našich životů a toho jak jsme různorodí.

Já jsem svou cestu našla a jsem na ní šťastná. Ráda budu tuto cestu šířit, protože jsem přesvědčená, že neexistuje téměř žádná nemoc, která by se nedala vyléčit. 

O tom, jakým způsobem se můžeme léčit sami, se dozvíte v dalším mém připravovaném článku.