Kdy a proč si pořídit děti?

Kdy a proč si pořídit děti?

Už samotný název článku mi nějak nesedí. Vám ano? Chci děti, abych si je pořídila? Abych je měla? Lze vůbec někoho mít? Někoho vlastnit? Není to jenom iluze? Vezmu to ale od začátku.

Začínám mnoha otázkami. Otázkami, které si myslím, že je zásadní si položit. Pokud se tedy bavíme o tom, zda mít děti. Podle mě je důležité znát svůj vlastní důvod, proč právě my chceme mít děti.

Chci mít děti? A proč vlastně?

Tohle je základní, vůbec nejdůležitější otázka, kterou si ale podle mě klade málokdo. Když se někoho zeptáte, proč vlastně chtěli děti, tak vám odpoví, že už na to měli věk, že už měli rok po svatbě, že už bylo na čase… Už těmi odpověďmi se lidé zbavují své vlastní odpovědnosti za to, že mají děti. Mají děti, protože se to tak dělá, protože by to v pozdějším věku nešlo atd. Mají děti podle obecně platných, i když nepsaných, norem. Mají děti pod tíhou tlaku společnosti. Ruku na srdce, zdá se vám to jako dobrý důvod proč mít děti?

Chtěli jsme děti:

Odpověď, že jsme děti chtěli, je už lepší. Co to ale znamená „chtěli“? Zajímá mě proč! Protože jste se měli rádi? Protože se to od vás očekávalo? Chtěli jste děti, protože jste chtěli být šťastní? Chtěli jste je, protože vám to zachrání manželství? A vlastně… Kdyby jste byli dítětem, chtěli byste takové rodiče?

Středobod vesmíru:

Chtěli jste děti, abyste si z nich udělali středobod vesmíru? Těšíte se, že až se to malé narodí, budete dělat vše pro něj? Že mu dáte všechno, co jste neměli? Těšíte se, že až budete mít dítě, tak budete šťastní?

Proč si dělat středobod vesmíru ze svých dětí? Proč se hnát za tím mít děti? Proč si do toho vlastně nechat mluvit? Většinou to začne člověk řešit, protože reaguje na okolí. Nejčastěji slyším, že ,,Kamarádky mají děti. Všichni známí a kamarádi mají děti. Na všech sociálních sítích vidím poslední dobou jen fotky dětí a šťastných rodin. Mamka se mě pořád ptá, kdy už budou vnoučata. Babička na mě pořád tlačí, že by se mých dětí chtěla ještě dožít…“ Tlak, tlak, nic než tlak!

Opravdu to takhle chcete?

Když se nad tím vším zamyslíte – opravdu jsou to dobré důvody, proč mít děti? Zavání to majetnictvím, promítáním svých snů do dítěte, rozmazlováním. A také odmítáním vlastního dítěte.

Vraťte se na chvíli do svého dětství. Jaké bylo? Vnímali jste jako malí svoje rodiče jako šťastné? Jak vám s nimi bylo? Opravdu myslíte, že vás chtěli ze správného důvodu?

Můj pohled na věc:

Já jsem v tomhle jiná. Mám to totiž obráceně. Pro mě je na prvním místě mít partnera. Partnera, se kterým budeme mít tak krásný vztah, že nebude záležet na tom, jestli budeme nebo nebudeme mít děti. Mít vedle sebe člověka, se kterým si vzájemně naplňujete svoje srdce láskou, protože máte rádi sami sebe. A proto máte dost lásky i pro druhého člověka. To je to nejkrásnější, co můžete dát. Podělit se o vlastní radost ze života a o lásku, kterou chovám sám k sobě. Pokud budu mít vedle sebe člověka, se kterým budeme moct být spolu i žít vedle sebe, dávat si navzájem prostor a budeme se tak moc milovat, že budeme chtít, aby se ta láska nás obou spojila v něčem třetím, tak pak bude ten správný čas se začít bavit o dětech.

Tlak okolí:

Pokud si nejste jistí sami sebou, pokud pochybujete, pokud nevíte, co doopravdy chcete, tak je velmi pravděpodobné, že tím pro okolí vysíláte signál, že vás mohou zviklat. Moje rodina se na mě kvůli dětem snažila tlačit, když už jsem podle nich na děti měla věk. Já v tom ale mám jasno. Řekla jsem jim na rovinu, jak to mám, a že se na toto téma nechci bavit. Byla jsem pevná a rozhodná. A díky tomu se mě na děti moje okolí už neptalo. Změna přišla s mou nemocí. Ze strachu o svou budoucnost jsem přemýšlela o odebrání vajíček, abych úplně nepřišla o možnost mít děti. Endometrióza způsobuje až neplodnost. Mamka se bála a chtěla, abych na odběr vajíček šla. Já to ale nakonec viděla jinak. A tak mému okolí zase nezbývalo, než to přijmout.

Endometrióza a neplodnost:

Tak si představte –  je vám třicet let a  ještě nemáte partnera. Partnera chcete a chcete mít jednou i děti. A najednou vám sdělí,  že máte nemoc, která způsobuje neplodnost. A doporučí vám mít co nejdříve děti. S tím, že včera bylo pozdě. Takové 3v1. Partner, dítě, nemoc. Nebudu si hrát na hrdinku. Přiznávám se zcela otevřeně k tomu, že jsem přemýšlela nad tím nechat si odebrat a zamrazit vajíčka. Přemýšlela jsem o tom udělat si dítě s kamarádem. V zoufalé situaci, kdy vás děsí doktoři i informace z internetu, se nevyhnete myšlenkám na zoufalá řešení. Nic z toho jsem neudělala, ale ty myšlenky mě tenkrát napadaly.

Budu mít děti, nebo nebudu?

Pokud to tak má být, tak děti mít budu. Pokud ne, tak ne. I když jsem přemýšlela nad odebráním vajíček a ostatními věcmi, tak jsem se stále dokola vracela k jedné a jediné myšlence. Věřím tomu, že pokud spolu dva lidé mají mít dítě, tak ho mají a jde to snadno. Pokud spolu dva lidé dítě nemají mít, tak se jim to nepodaří. Ani po sedmi nebo deseti letech, ani když jdou na umělé oplodnění. Vždyť jsou tu i případy, kdy se pár po deseti letech rozešel a s jinými partnery se jim děti povedly třeba hned. I proto, ale také protože důvěřuji matce Přírodě a vesmíru, nejsem zastáncem umělého oplodnění.  Nikdy neříkej nikdy. Já vím. Vnitřně s tím však nejsem v souladu. Takže si myslím, že v mém případě by se umělé oplodnění ani nepovedlo. A to mě přivádí k další dost důležité myšlence. Myšlence o tom, že svou myslí ovlivňujeme vše.

Myšlením ovlivňujeme vše:

Pokud by jste chtěli děti z toho důvodu, že by jste je už mít měli, že na to máte věk nebo že to chce hlavně váš partner… Pokud nebudete vnitřně v souladu s tím, že dítě opravdu chcete, že cítíte, že ke vám přichází a že se těšíte, že bude vašim učitelem v životě a ne zátěží a starostí, tak mi věřte, že je dost pravděpodobné, že buď budete mít problém otěhotnět, nebo bude mít těhotenství komplikovaný průběh. A co vysíláme, to také přijímáme.

Duše si vybírá, u koho se chce narodit:

Věřím, že se každá duše přichází na svět něco naučit. Podle vašeho životního stylu, podle vašich myšlenek, podle aktivit, které děláte, podle vašeho vnímání světa. Podle toho, jak žijete a jací jste, se vám narodí děti. Děti se rodí jako naši učitelé. Spousta lidí to vnímá obráceně. Proto je pak tolik smutných, nervózních, „zlobivých“ a ustrašených dětí. Ty duše si to vybraly. Vybraly si tu lekci z nějakého důvodu, kterému nemusíme rozumět. Protože je to jejich vlastní lekce, kterou chtějí pochopit a něco se zde na zemi naučit. To mě přivádí k myšlence, že spousta z vás by namítla, jaktože je tedy pak možné,  že se stávají samovolné potraty a umírají malé děti. Podle mě si to ta duše přišla vyzkoušet. Na toto téma doporučuji film „Náš domov“.

Jak to mám já?

Když potkám někoho, s kým budu cítit, že bych chtěla mít děti a on to bude cítit stejně, tak je mít budu. Když ale takového muže nepotkám, nebo pokud už třeba nepůjde mít děti, tak si můžeme nějaké adoptovat. A můžeme tak někomu pomoct. Každý člověk má na této zemi nějaký úděl. Pokud nevidíme do budoucnosti, jak můžeme vědět, že to, co se nám děje dnes, nemůže znamenat, že v budoucnu to neuvidíme jako dar, který nás nasměroval k našemu štěstí? A pokud nebudu mít děti v tomto životě, můžu je mít v tom dalším, pokud se pro něj rozhodnu. Já si to moc nepamatuji, ale jako malá jsem si hrála na to, že jsem paní Ontlunková. Kde jsem na to jméno přišla, nikdo netuší :-D. Mamka říkala, že jsem vždycky přijela do kuchyně s kočárkem a bavili jsme se spolu o dětech. Mamka se mě ptala: „Kolik máte dětí paní Ontlunková?“ Já jsem jí vyjmenovala asi osm dětí. Mamka byla překvapená, že pokaždé, když přijdu, jich mám víc a víc, a říkala mi: „To musí být ale náročné, mít tolik dětí!“ Já jsem odpověděla: „Ani ne. Ty starší se starají o ty mladší.“ Od té doby vtipkuji o tom, že jsem v minulém životě měla asi 12 dětí, takže v tomhle to nemusím tak hrotit. A o tom to je. Je to o tom, z jakého úhlu pohledu se na všechno díváte.

Neberte to tak vážně.

Jako poselství vám chci říct: Lehněte si, zavřete oči, prodýchejte celé tělo a ptejte se sami sebe. Ptejte se na to důležité. Jak to chcete vy? A chcete to tak doopravdy, nebo je to nátlak okolí? Zamyslete se nad tím, jestli chcete svůj život trávit čekáním na něco, doufáním a smutněním. Nedělejte středobod vašeho života z vašich dětí. Váš středobod nemůže být nikdo jiný než vy sami. A pokud to tak není, tak je jasné, že ani váš střed ve vašem bříšku nemůže být připravený. Krásně to říká Gabriela Tuatti: „Nejdřív musíte mít připravený ten pokojíček pro vaše díitě ve svém lůnu.“ A ten pokojíček připravíte ve své mysli a sama ve svém nitru. A když budete v souladu sama se sebou, tak ať už budete mít děti nebo ne, tak mi věřte, že budete šťastní. A to je podle mě to nejdůležitější.