Pojďme změnit svět

Vždycky mě dojímá, když se dívám na dokumenty, ve kterých se mluví o slavných osobnostech, které se rozhodly ve své době něco změnit, na příklad Karel Svoboda, Václav Havel a mnozí jiní. Dojímá mě, jak ty velké věci vznikaly v podstatě doma „na koleni“. Možná i tím to má ještě větší váhu.

Jsem snílek a vždy jsem byla. Vždy jsem snila o tom, že budu dělat veliké věci, které změní svět. Nevěděla jsem, co to bude. Myslela jsem si, že třeba jednou napíšu knihu. Měla jsem pocit, že jsem jen kapka v moři, ale i tak jsem tu chtěla zanechat malinký otisk sama sebe.

Pamatuju si, že jako malá jsem si představovala, že jsem baletka a točila se a točila a volala na mamku se slovy: „Dijé dijé, mami, bajetla, jsem bajetla.“ A v tu chvíli jsem narazila hlavou na radiátor, lebka praskla a už jsme jeli na šití do nemocnice. Za mého dětství byly úplně jiné radiátory než teď, takže tohle se stávalo jak nic. Od té doby jsem „praštěná“. A jsem na to hrdá.

Snila jsem i tom, že budu zpěvačka a herečka. Bylo mi celkem jedno, co z toho, ale nejlépe obojí. Můj táta zpíval v kapele, hrál na kytaru, já se učila na klavír a zpívala jsem ve sboru. Pak přišla puberta a přestala jsem se tomu věnovat.

Jako dítě jsem měla veliké sny. Kam se asi poděly? O čem jste snily, když jste byly malé? Kdo řekl, že si ty sny nemůžete splnit? Komu jsme to vlastně uvěřily, že?

Můžeme si dovolit snít

Nedávno jsem si uvědomila, že si nedovoluji snít. Naučila jsem se každý sen umlčet. To umíme skvěle, že? Když potkám muže, který se mi líbí, tak si říkám, že to s ním stejně nevyjde, že si stavím vzdušné zámky, a tak si jakékoliv snění o potenciálním vztahu rovnou zakazuju. Zkušenost totiž říká, že to nemusí dopadnout dobře a že mě to pak může bolet.

No jo… A dívaly jste se někdy na děti? Děti neřeší následky. Děti si dovolují snít bez ohledu na cokoliv. Pohrávala jsem si s myšlenkou, co by se stalo, kdybych se dětmi inspirovala a dělala to, na co mám zrovna náladu. Skákat v dešti, tančit na ulici, křičet, když se mi chce křičet. Už jen ta představa ve mně vyvolává úlevu a příjemný pocit na duši. A tak si to dovoluji a naplňuje mě to štěstím.

Dovoluji si snít a stavět „vzdušné zámky“. Představuji si sebe a toho muže, který se ke mně blíží. V té představě si dovoluji být naprosto svá. Jsem tam právě v tu chvíli a jsem šťastná a naplněná. Neřeším minulost ani budoucnost a vychutnávám si každou vteřinu s ním. Jsme u mě doma, jsme na chatě, jsme v lese a všude je se mnou. Mluvíme nebo mlčíme, a to ticho je plné porozumění.

Je krásné takto snít. Překvapilo mě, co mi to snění přineslo. Díky němu mám pocit, že ten muž už je se mnou. Jsme spolu, i když ho zatím neznám. Cítím se naplněná a milovaná a je mi krásně.

Důležitost snění

Když po něčem toužím a lpím na tom, tak to nemůže nikdy přijít. To už jsem zjistila. Zároveň je důležité každé přání procítit. Naplnit se pocitem, že už se to stalo, užít si ten pocit a pak to pustit. V přání si je také velmi důležitá vděčnost a poděkování za to, co máme a čeho si vážíme. Když už žiji tak, že všechno mám a vážím si toho, tak ke mně může přijít víc hojnosti, protože se jí otevřu a vysílám pozitivní vibrace.

Dovolujte si snít.

Dlouho jsem na věcech lpěla a nešlo mi je pouštět. Velmi lehce se to totiž říká, ale mnohem hůř dělá. Ten vnitřní pocit lehkosti nejde vytvořit ani najít, přijde, až když přijde. Musí přijít sám, a většinou tomu předchází delší doba práce na sobě samé.

Je krásné pozorovat, co se s tou lehkostí, která se ve vás probudí, začne dít.

Vyšší cíl

Když jsem začala sdílet svůj příběh o endometrióze, tak to nejdříve byla spíše sebeterapie. Chtěla jsem se vypsat ze svých pocitů. Později jsem ale byla překvapená, jak málo se o endometrióze ví a jak málo se o ní mluví, a chtěla jsem to změnit.

Říkala jsem si, že pokud to pomůže třeba jen jedné jediné ženě, tak to bude úžasné. Nikdy mě ani nenapadlo, že můj nápad bude mít takový přesah, jaký má dnes. Mým tajným snem bylo, že díky šíření osvěty bude o endometrióze vědět celá Česká republika a že to pomůže statisícům žen. To byl ale jenom sen, že? Chvíli jsem na něj myslela a představovala si, jak by to bylo úžasné. Pak jsem tu myšlenku pustila, protože se mi to zdálo nedosažitelné.

Začaly se ale dít úžasné věci, mnoho dalších žen mě začalo podporovat. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu se to děje! Byla jsem nesmírně šťastná.

Pak ale přišel zvrat. Přestala jsem věřit, že to, co se děje, jde tak lehce. Přišlo mi, že to není možné, a začala se bát. Bála jsem se, že přijdu o to, co jsem vybudovala. A protože strachy nejvíce přitahujeme, tak se to i stalo.

Vše se mi začínalo hroutit pod rukama a nevěděla jsem, co s tím. Byla jsem zmatená a moc jsem to chtěla zpět. Tlak, kdy jsem na myšlence lpěla více a více, rostl a trval přes dva roky. Chtěla jsem šířit osvětu, ale nikoho to nezajímalo. A jediné, co jsem najednou chtěla, bylo tu moji myšlenku opustit a skončit.

Na nějakou dobu jsem se začala víc věnovat sobě, vzdělávání se a sebezkušenostním kurzům a téma endometriózy trochu upozadila. Mrzelo mě to, věděla jsem, že to je důležité téma, o kterém by se mělo mluvit, ale nenašla jsem podporu.

Po nějaké době jsem se k tématu endometriózy vrátila v podcastech a řekla jsem si, že je jedno, jestli to někoho zajímá, nebo ne. Je to důležité pro mě a pro ženy s endometriózou. Prostě v tom budu pokračovat sama za sebe, protože podle mě a pro mě to má obrovský smysl.

Teď měníme svět

Když už jsem všechno vzdala a smířila se s tím, že je to tak, jak má být a pustila to, tak se začaly dít věci. Oslovila mě Míša Lebeda, že chce založit neziskovou organizaci pro ženy s endometriózou. Zeptala se mě, jestli toho chci být součástí a pomáhat jí s jejím plánem. Bylo to jako znamení Vesmíru a požehnání. Naprosto mě to nadchlo a vlilo zase novou krev do žil.

Začaly ke mně přicházet úžasné nápady, které jsem začala realizovat. Pro březnovou osvětu o endometrióze jsem domluvila deset rozhovorů s lidmi, kteří pomáhají ženám s endometriózou, a udělali jsme společné livestreamy na mém IG @evazenamcz, kde jsou uložené i záznamy.

Píseň Jedna z 10

Je vtipné, že moje intuice mě vždy vede do naprosto nezmapovaných vod. A jednoho dne mi řekla, ať napíšu píseň o endometrióze.

Vždycky to mám tak, že mě něco napadne a já nevím, jak se to dělá, nikdy jsem to nedělala a nevím, kdo mi s tím pomůže, ale vím, že to rozhodně chci udělat. To je vlastně můj život v kostce. 😀

Už od dětství si píšu básně a napsala jsem mnoho textů k písním ,,do šuplíku“. Tajně jsem snila o tom, že je jednou zhudebním. Nevěděla jsem jak a s kým, ale byl to vždy můj tajný sen.

Napsala jsem první text o endometrióze a narovinu – byl pěkně depresivní. Chtěla jsem upozornit na závažnost tohoto onemocnění. Text jsem donesla taťkovi s tím, že ho požádám, aby mi pomohl písničku zhudebnit. Šla jsem za ním s tím, že je v pořádku, když řekne ne. Popravdě jsem si nebyla naší spoluprací jistá. Taťka si rád dělá věci po svém. Má svou hlavu. Teď už víte, po kom to mám 😀 Trochu jsem se obávala, že tato naše vlastnost půjde proti sobě, a tak jsem už pro jistotu vymýšlela scénáře, jak se pokusím oslovit někoho jiného.

Táta mi řekl, že mi s tím pomůže, ale že ten text je moc depresivní a ať ho změním. Můj druhý pokus o text k písni už byl takový lehce hořkosladký. Taťka ho přepsal po svém a zhudebnil. Já mezitím napsala ještě jeden, jemnější text. Když jsem šla za taťkou nejnovější text probrat, přehrál mi svou verzi písničky. Ta se mi ale moc nelíbila. Taťka tvrdil, že ten můj text nejde zhudebnit, že slova nebudou vycházet do hudby. Já jsem si ale při skládání zpívala a text mi do hudby vycházel.

Když mě taťka poprosil, zazpívala jsem mu nápěv dvou prvních řádků první sloky, víc jsem zatím neměla. Překvapeně se na mě podíval a řekl, že to je dost dobré. Hned vzal kytaru a začal skládat zbytek nápěvu. Když byla hudba hotová, tak jsem to měla přijít nazpívat, a toho jsem se fakt bála. Sice jsem na škole zpívala ve sboru, ale to je tak „sto let“ zpátky. Hlasivky nemám vytrénované, a i když si zpívám pořád něco, tak ve sprše si zpívá každý, že? 😀

Přišel den D. Písničku jsem v taťkově nahrávacím studiu nazpívala. Byla jsem překvapená, že to docela šlo. Taťka mi ukázal můj zpěv v křivkách a s naprosto vážnou tváři mi řekl: „Tak se podívej. Teď ti něco ukážu.“ Uviděla jsem na křivkách svého zpěvu červené rámečky a říkala si v hlavě, že je to v prdeli, že červená určitě znamená něco špatného. Je vtipné, jak tohle máme zakódované, že? Jenže to bylo úplně naopak. To jsem nečekala.

Taťka mi řekl, že je neuvěřitelné, jak čistě jsem to zazpívala, že s tím mají problém i trénovaní zpěváci. To mě dostalo. Byla jsem v šoku. Taky mě to samozřejmě potěšilo. Je fakt, že mám extrémně dobrý sluch, takže ten mi s nahráváním písně asi hodně pomohl.

Finále písně Jedna z 10

Spolupráce s tátou je úžasná. Užívám si každou vteřinu. Popravdě mě překvapilo, jak jsme schopní spolupracovat a spolknout své ego v zájmu vyššího cíle. Kdyby nebylo taťky, tak bych nenapsala tak krásný a pozitivní text písně.

No a jelikož nejlepší věci vznikají z „haluze“, tak si taťka tu píseň uložil pod názvem Jedna z 10. Já jsem měla původní název podle hashtagu k projektu #jsem1z10. V první chvíli jsem mu říkala, že to uložil blbě, ale on mi řekl, že si toho ani nevšiml, ale jestli ten název není takhle lepší. Mně se to nezdálo, ale když jsem nad tím zapřemýšlela, tak jsem musela uznat, že je jeho název je opravdu trefnější.

Píseň byla hotová a chtělo to přidat další ženský hlas, aby zněla líp a měla větší hloubku. Oslovila jsem Kristýnu Stratilovou IG @t.yna,  a ona mi napsala, že do toho jde, že myšlenka se jí moc líbí. Kristy měla krásný nápad nazpívat v refrénu dovětky. Je super spolupracovat ve více lidech, každý tak může přinést něco nového.

Protože nejsem troškař, rovnou jsem si vysnila, že k písni natočím i videoklip. A tentokrát jsem věděla, koho poprosím o pomoc. Verča Jirková IG @laska8laksa mi jednou dělala fotografku na pobytu pro ženy a natočila z pobytu i nádherné video. Je něžné a je v něm zachycená duše všech žen a síla celého pobytu. Proto jsem Verči napsala. Když se několik dní neozývala, tak jsem se té myšlenky vzdala a přemýšlela, že budu muset říct někomu jinému.

Oslovila jsem i několik žen s endometriózou, jestli by chtěly ve videoklipu účinkovat, ale moc se jim do toho ze začátku nechtělo.

Zdálo se, že videoklip nakonec ani nebude.

Stal se zázrak

Jeden víkend se ale stal zázrak. Fotografka Verča se mi ozvala se slovy: „Ahoj, hele, co děláš příští víkend?“ a já jsem nemohla uvěřit svým uším. Byla jsem nadšená. Ten stejný víkend měly čas i ženy s endometriózou, se kterými jsme se domluvily na natočení videoklipu. Ten samý víkend přijela také Kristy písničku nazpívat a druhý den jsme už natáčely videoklip. Neuvěřitelné! Všechny ženy nakonec mohly v jeden víkend. A představte si, že to byl víkend před úplným lockdownem! My to dotočily s holkama v neděli a od pondělí začínal úplný lockdown. To nevymyslíš. Intuice říkala Ano…,  a tak se i stalo.

Výsledek je úžasný. Ale musím říct, že i kdyby ta písnička třeba nikdy nevyšla na veřejnost, tak nelituji ani vteřiny času, který jsem nad tím strávila. Překvapilo mě, jak jsem si celý ten proces tvorby užívala. Dny utíkaly jako vteřiny. Bylo to boží.

Samotné natáčení videoklipu bylo hodně náročné. Příště bych jej rozdělila na víc dní, ale beru to jako zkušenost. Faktem je, že tentokrát to takhle prostě asi mělo být. Jinak by možná kvůli lockdownu žádný videoklip ani nevznikl.

Měňme svět!

Mou výzvou pro vás je, abyste si dovolily snít. Když si dovolíte snít, tak se mohou začít dít úžasné věci. Všechny jsme toho součástí.

Mou prosbou je, abyste nám pomohly ty úžasné věci tvořit. Sdílejte své příběhy pod hashtagem #jsem1z10 a podpořte tak terapii sdílení a můžete sdílet i píseň Jedna z 10: 

Můžete i finančně podpořit úžasnou pacientskou neziskovku www.endotalks.cz, kterou založila Míša Lebeda, a která má za cíl osvětovou činnost ohledně endometriózy, vytvoření podpůrného centra pro ženy s endometriózou a změnit legislativu proplácených lékařských úkonů pro ženy s endometriózou.

I vy toho můžete být součástí.

Pojďme společně změnit svět!

Foto: Veronika jirková  IG: @laska8laska