V nemoci si dovoluji být svobodná

Zdá se vám věta v nadpisu celkem divná? Být svobodná v nemoci? Co je to za blbost, že? No milí přátelé, nemoc nám může přinést spoustu výhod a jednou z nich je opravdu určitý druh svobody. Tato svoboda je ale většinou velmi hořce vykoupená. Abyste to lépe pochopili, tak začnu od začátku.

Než onemocníme.

Než člověk onemocní, tak v sobě kumuluje spoustu pocitů. Ty pocity jsou většinou selhání, méněcennost, smutek, nenávist atd. Pokud to trvá několik let a člověk s tím neumí pracovat, a my k tomu nejsme naučení, tak se všechny tyto pocity zhmotní v nemoc. Je smutné, že nás rodiče učí pečovat o naše tělo, ale psychohygienu nás nikdo neučí. To je jeden z hlavních důvodů, proč spoustu věcí neventilujeme a držíme je v sobě. To je důvod toho, že když nás někdo naštve, tak šíříme svůj vnitřní emocionální jed na všechny ostatní, ale s tím člověkem, se kterým konflikt vznikl, si promluvit nejdeme. To je jeden z důvodů toho, proč jsme z vlastních pocitů méněcennosti na ostatní zlí. A také z toho důvodu po sobě necháváme „šlapat“ a bojíme se postavit sami za sebe.

Pokud tyto stavy máme několik let, pokud si nevyčistíme své nevyřešené konflikty z dětství, tak se to vše nahromadí a pak „vybouchne“. Plníme náš pomyslný pohár trpělivosti až najednou přeteče a my nevíme, co se děje. Jsme překvapení, kde se ta nemoc vzala?! Vždyť mi nic nebylo a najednou vážná nemoc? A pak se ptáme sami sebe: „Proč právě já?!“

Často si říkáme, že to nemá cenu a že bychom to měli zabalit. Často nemáme rádi své vlastní tělo a pokud to trvá dlouho, tak to tělo nám vlastně plní přání. Co si svými myšlenkami programujeme, co si myslíme a říkáme, to se nám zhmotní. Nemáme rádi své tělo? No tak se to tělo jednoho krásného dne prostě nasere a řekne: „Tak Ty mě nemáš ráda?! Tak dobře. Já končím.“ A nemoc je na světě. Pozor na to, co si přejete. Vždy dostanete to, co si budete přát.

Když onemocníme.

Většinu lidí zasáhne šok. Jdeme do strachu, protože se necháme doktory zastrašit. Projdeme si obdobím strachu, nasranosti a smutku. Projdeme si někdy i obdobím, kdy to chceme vzdát. Jsou i ta období, že se rozhodneme bojovat a začneme zkoušet všechny možné odborné i alternativní cesty k vyléčení. To vše provází velká vlna stresu a tlaku. Necítíme se dobře fyzicky ani psychicky a nevíme, jak z toho ven. Získáváme a ztrácíme naději a cítíme se jako v začarovaném kruhu.

Je důležité vědět, že to tak být nemusí. My vůbec nemusíme tomu doktorovi věřit, ale můžeme si vytvořit vlastní svět, ve kterém jsme zdraví. Krásně o tom hovoří Jaroslav Dušek s MUDr. Janem Šulou na youtube. Vypráví tam příběh jedné známé, která měla nádor. Doktoři ho odstranili a vše vypadalo dobře, ale když byla na kontrole, tak jí doktor řekl, že má další nález na játrech a plicích. Když se na to žena ptala své senzibilní kamarádky, tak jí řekla, že ona tam nic nevidí a ať se zajde zeptat ještě na jinou kliniku, jiného doktora. Doktorka na jiné klinice ženě řekla, že na játrech ani v plicích nic nemá. Žena šla rozhořčená za svým doktorem a ptala se ho, proč jí řekl, že má nález na játrech a plicích. On jí odpověděl: „No při tomto typu rakoviny jsou játra a plíce první místa, kde se rakovina šíří.“

Pokud vám doktor sdělí nějakou hypotézu, tak ji nemusíte nutně přijmout. Můžete mu říct, že mu děkujete za jeho názor, ale že vy si to nemyslíte. Můžete mu také poděkovat za názor a říct, že si to chcete ještě nechat ověřit jinde. Nebo mu můžete poděkovat za jeho názor a odejít s tím, že je to pouze jeho názor, ne dogma. Záleží na vaší rovině vědomí, jak jste schopni s těmito informacemi pracovat.

Pokud doktorovi řeknete, že mu děkujete za názor, ale že to je pouze jeho názor, a odejdete pryč, a pak se doma budete třást hrůzou, že pokud se to nebude léčit, tak asi velmi brzy umřete, tak si to programujete a pravděpodobně se to tak i stane. Vždycky pamatujte na to, že to, co si programujeme v naší mysli, to si i zhmotňujeme. Já vám jen předkládám jednu z možností, jak se s tím dá pracovat.

Svoboda v nemoci.

Zajímavý jev, se kterým jsem se celkem nedávno setkala, je ten, že nemoc může pro člověka znamenat i určitý druh svobody. Mluvila jsem s lidmi, kteří se vyléčili z velmi vážné nemoci, jako je rakovina nebo třeba Crohnova nemoc. Když jsme rozebírali jejich trable v životě, které se jim zrovna děly, a já se zeptala: „A co by Ti pomohlo, aby se Tvoje situace zlepšila? Kdy ses cítila šťastná?“ Obě tyto osoby mi nezávisle na sobě odpověděly: „Kdybych byla zase nemocná, protože v tu chvíli mi záleželo jen na tom, abych si užívala život tady a teď. Protože na ničem kromě vlastního štěstí a dovolit si to, co jsem si dřív nedovolovala, nezáleželo.“

Je pravda, že když je člověk nemocný, tak přemýšlí úplně jinak. Najednou se mu priority v životě radikálně změní. Já si začala užívat každé chvíle, kdy mi bylo dobře. Dovolila jsem si radikálně změnit život a vyzkoušet si žít v cizí zemi. Nad vším, co jsem dělala, jsem přemýšlela z pozice Já. Jak se budu cítit, když tohle udělám? Je to pro mě prospěšné, nebo ne? Udělá mě to šťastnou, nebo ne? Chci to udělat, nebo ne? Pokud ne, tak jdu od toho. Nemusím nikomu nic vysvětlovat. Člověk najednou přemýšlí tak, že on sám je na celém světě nejdůležitější. Začne dělat věci, které odkládal. Začne si nahlas zpívat, i když nemá hudební sluch. Začne si vychutnávat vůni deště. Vše dostává úplně jiný rozměr a najednou jsou důležité úplně jiné věci než předtím.

V tomto ohledu se dá říct, že nám nemoc dává křídla. Dává nám něco velmi cenného. Zkušenost. Díky tomuto poznání jsem si slíbila, že budu dělat jen to, co mě dělá šťastnou. Že budu chodit méně do práce. Budu víc malovat. Budu psát. Budu pořádat ženské kruhy a budu víc chodit ven, kde jsem šťastná atd. Jak rychle na tyto věci máme tendenci zapomínat, když je nám líp. Když se uzdravíme.

Přiznání.

Přiznávám se, že mám také tendenci zapomínat tu velmi cennou zkušenost, kterou mi přišla endometrióza dát. Třicetčtyři let jsem žila v zajetém systému, a tak je jasné, že za rok nebo dva to nepůjde okamžitě přeprogramovat a změnit. Je ale pozitivní, že si to uvědomuji. Je pozitivní, že v některých chvílích se vracím sama k sobě, a to jsou ty chvíle, kdy jsem uvolněná a je mi nesmírně dobře. To jsou ty pocity štěstí a toho být tady a teď. Stále se učím.

Přiznávám se, že když je mi dobře, tak jsem začala zase chodit víc do práce, i když jsem říkala, že budu chodit míň. Proč? Hlavní důvod bylo to, že chci pomáhat ženám a na to potřebuji mít nějaké vzdělání. Abych mohla dávat osobní konzultace, tak jsem si udělala několik kurzů, které stály hodně peněz.

Neuvědomila jsem si ale jednu zásadní věc. Neuvědomila jsem si, že pokud chci pomáhat, tak musí být moje sklenice plná, abych měla z čeho rozdávat ostatním. Chodím do práce a po práci jsem hodně unavená, a tak co nejvíce odpočívám, protože vím, že je to důležité pro mé zdraví. Nemám ale čas na všechny ty věci, které mi dělají radost. Blog, malování obrazů, procházky v lese atd. A upřímně je jedno jak moc budu po práci odpočívat, protože nemám energii na to, dělat to, co mě baví. A když nedělám to, co mě baví, tak tím trpí moje duše a když trpí moje duše, tak mi není dobře ani fyzicky. A to žádné peníze nevynahradí.

Na čem opravdu záleží.

Kdo je pro vás nejdůležitější osobou na světě? Většina lidí odpovídá, že je to maminka nebo nějaká herečka, spisovatelka, prezident atd. Odpověď by měla znít: JÁ.

Ano! Ty jsi tou nejdůležitější osobou na této planetě. Ty jsi nádhernou a jedinečnou bytostí a zasloužíš si být šťastná! Dovol si dovolit. Dovol si křičet, když chceš. Zazpívej si klidně v tramvaji, když na to máš náladu. Zatancuj spontánně uprostřed náměstí. Jdi se projít v dešti. Jak to, že když to udělají děti, tak se usmíváme a říkáme si, že jsou roztomilé, a když to udělá dospělý, tak je blázen? Buďte „blázni“. Buďte sví a dělejte to, co vás baví.

Neexistují žádné limity. Limity jsou pouze ve vaší hlavě. Zbourejte ty zdi a rozběhněte se do lesa. Kupte si psa. Odjeďte do zahraničí. Naučte se plavat. Běžte hned! Na co chcete čekat? Když to neuděláte teď, tak se může stát, že už třeba nebudete mít příležitost. Člověk nikdy neví, kolik času je mu zde dáno, a na to bychom měli myslet. Toto uvědomění by nám neměla přinášet nějaká nemoc, ale my sami bychom měli žít podle sebe, protože to znamená dospělost. Zdravý dospělý je něco mezi vnitřním dítětem a rodičem. Rozhodovat se podle sebe bez ohledu na ostatní, podle svého pocitu  a s respektem k druhým. Nebát se rozhodovat za sebe. Dovolit si dovolit.