Nahromaděný vztek aneb Co dokáže udělat s tělem

Nahromaděný vztek aneb Co dokáže udělat s tělem

Působím na vás jako neskutečně pozitivní osoba? Ano, ale… Bez toho, aniž by byl člověk smutný nebo na dně, by si nemohl naplno užívat pocitů štěstí. Podle mých zkušeností jsou lidé, kteří působí nejvíc šťastným dojmem ti, kteří si zažili plno příkoří. Je zajímavé, že pokud se člověk dostane až na své osobní pomyslné dno, tak teprve pak si začne na plno užívat každou vteřinu života a přestane řešit spoustu malicherných věcí, které se mu do té doby mohly zdát zásadní. V životě totiž funguje rovnováha. Bez nesnází a smutku bychom nepoznali, jaké to je mít radost.

Myslela jsem si, že to mám „zmáknuté“.

Měla jsem pocit, že už jsem si spoustu věcí ohledně své minulosti vyřešila. Myslela jsem si, že jsem klidnější a že jsem v pohodě. Teď zjišťuji, že opak je pravdou. Asi jsem teď na to připravená. Naše lekce k nám nechodí, dokud na ně nejsme plně připravení. Sice můžeme mít pocit, že to nejde zvládnout, ale věřte mi. Naše podvědomí ví, že jsme připraveni utkat se se svým „strašákem“.

Mám pocit, že tohle je jeden z posledních kroků k mému uzdravení a mé svobodě. Vím to. Přesto s tím bojuji a je zajímavé takto sama sebe pozorovat. Kde je boj, nikdy nic neroste. To také vím. Ale tohle nelze nazvat jinak než bojem. Zatím je to boj a já se snažím v tom nějak zorientovat a vybalancovat tak, abych boj přetvořila na klid a mír. Mám ale pocit, že to ještě nějakou chvíli potrvá.

Už se mám ráda. Nejen své tělo, ale i svou duši. Už se mám ráda ve vztahu k mužům. Ale stále ještě zbývá výzva, abych se začala mít ráda i v jiných oblastech – ve vztazích k některým lidem. Jako dítě jsem byla hodná. Mamka se tím do dnešního dne pyšní, že jsme s bratrem byly ty hodné děti. Když nás doma navštívila sousedka, tak se ptala, kde jsou děti. A nevěřila tomu, že jsme doma a je u nás takový klid. Sen všech rodičů, že? Co to ale znamená do důsledku? Potlačování, potlačování, potlačování.

Raději nic neříkej.

Vždycky když byl nějaký problém, tak jsem doma slýchala, abych raději nic neříkala. To je myslím taková klasika téměř u všech, protože systém výchovy je všude v ČR podobný. Od malička slýcháme, abychom neplakali. Slýcháme, abychom neříkali to, co si myslíme, protože je to špatně. Nikdo nám ani nevysvětlí proč je to „špatně“, ale tak nějak pochopíme, že se nám o dost zjednoduší život, když se začneme chovat, jak rodiče chtějí. Tohle mlčení nás ale mnohdy umlčí na celý život.

Ve své podstatě to znamená v sobě dusit negativní pocity. Potlačovat zlost, vztek, slzy. A my se to naučíme. Někteří tak brilantně, že brečet už nedokáží, ani kdyby chtěli. V tomhle jsme fakt „dobří“. Myslíme si, jak jsme nad tím vyhráli a že je skvělé, jak s tím vztekem umíme pracovat. Neumíme. Ten vztek nikam nezmizel. Hromadí se nám v těle a podvědomí to ví a eviduje to. Náš mozek už „zblbnul“ a jede si jakousi naučenou stezku sebepotlačení a sebeklamu v tom, že to má „zmáknuté“. Podvědomí a tělo ví ale své.

Já se naučila mlčet. Stávalo se ale, že se to ve mně nahromadilo a pak to bouchlo jako papiňák. V ten moment jsem stále nechápala, proč je to špatně. Proč je špatně říct jen to, co je evidentně pravda. No, časem jsem se v tom vybalancovala a nejvíc pomohlo, když jsem se v třiadvaceti letech odstěhovala od rodičů.

Myslela jsem si, že je to diplomacie.

Když jste v pracovním kolektivu, tak je to podobné jako v rodině. Říkáte si, že je přece důležité, aby vás tam měli rádi. Chcete uznání, úspěch i lásku ostatních. Pokud si nevyřešíte rodinné vztahy, tak je dost pravděpodobné, že se vám podobné situace nebo lidé s podobným modelem chování objeví buď v partnerovi, nebo v kolektivu v práci.

V rámci zachování dobrých vztahů jsem začala být víc asertivní. Začala jsem se zabývat seberozvojem. Četla jsem knihy a pochopila, proč se kdo jak chová. To mi dost pomohlo v tom brát lidi takové, jací jsou. Má to ale háček. I když víte, proč se ten člověk nějak chová, a že to má souvislost s jeho zraněními z dětství atd., dává mu to právo se k vám chovat hnusně? Já jsem to rozumem chápala, ale stejně jsem cítila v těle vztek. Bolela mě hlava i žaludek. Takže jsem to v sobě držela dva dny, probrala to s kamarádkami, utřídila si myšlenky a až pak jsem to probrala s kolegyní. To znamená přenesení emocionálního hněvu na lidi, které jsem měla ráda. Udělal jsem si z nich pomyslný „odpadkový koš“. A za druhé to znamená dva dny v permanentním stresu strávené tím, že jsem na to pořád myslela a bylo mi z toho fyzicky zle.

Já jsem si myslela, že jsem neskutečně šikovná, že mi to všechno jde. Myslela jsem si, že to je diplomacie. Když jsem za dva dny přišla, byla jsem víc v klidu a s kolegyní si o té situaci promluvila. Přijala to většinou velmi dobře a domluvily jsme se spolu. Chápete jaký proces sebepotlačení jsem kvůli tomu byla schopná prožít?! Co všechno jsme ochotní udělat pro to, aby nás ostatní měli rádi, že?

Nikdo si mě nevážil.

Já jsem se snažila o diplomacii, ale ostatní ke mně přestávali mít úctu. Vše fungovalo relativně dobře, ale občas se stalo něco, co by se opravdu stávat nemělo. Po nějaké době jsem si připadala, že začínám svádět jakýsi boj o přežití. Já jsem se nechtěla s nikým hádat, šla jsem cestou argumentů. Ale bylo to velmi náročné období. Já si svou pozici uhájila, ale někdy jsem si doma sedla se sklenkou vína a jen brečela.

Druzí lidé jdou vždy jen tam, kam je pustíte. Já nejsem zastánce toho, aby se člověk choval jako hulvát, ale je důležité umět se postavit sám za sebe a nenechat si, jak se říká, „srát na hlavu“. Pokud se ke mně někdo nechová slušně nebo hezky, tak nemůže očekávat, že se tak k němu budu chovat já. A to jsem dělala dost často. Teď jsem si ale řekla: „A DOST!“

Konec se zdrženlivostí.

Končím s tím. Už mě nebaví si vnitřně omlouvat chování druhých tím, že měli těžký život. Já jsem ho neměla jednoduchý a o to víc se chovám k lidem hezky, protože mi přijde škoda si kazit ty krásné chvíle na tomto světě tím, že se budu chovat hnusně. Každý si vybíráme své myšlenky a máme své volby. Pokud si někdo zvolí se nepoučit, nebo si zvolí tu jednodušší cestu, kterou je cesta zloby, tak to respektuji. Ale každá akce musí mít automaticky svou reakci. Já nejsem zdravá a nemohu si dovolit v sobě dusit a potlačovat vztek, protože se mi to odráží na mém těle. Kumuluje se to v mé nemoci. Ano, nemám moc nad svým životem. Tím, že mlčím, nechávám druhé, aby se mnou manipulovali nebo se ke mně nechovali s úctou. A to si nemohu dovolit. Na to je život příliš krátký.

Malá dušička.

Všechny mé myšlenky v tomto článku zní asi dost odhodlaně. Ano. Vlastně se snažím sama sebe namotivovat a vyburcovat k tomu, abych to zvládla. Chovat se k někomu tak, jak se chová on ke mně je po mně velmi těžké. Mně není vlastní chovat se k lidem nehezky. Čeká mě tedy dlouhá cesta.

Z jedné situace, ve které jsem se už dokázala postavit sama za sebe, jsem byla nejprve otřesená. Klepaly se mi ruce, celá jsem se třásla, nahrnuly se mi slzy do očí a pár vteřin mi trvalo se uklidnit. Po asi dvaceti vteřinách to ale překvapivě přešlo a dostavil se pro mě zcela nečekaný pocit. BYLA JSEM NA SEBE HRDÁ! To jsem vůbec nečekala. Najednou jsem věděla, že tohle je ta správná cesta. Věděla jsem, proč se mi děje to, co se mi děje. Zaplavil mě pocit klidu, osvobození a pýchy. Bylo mi krásně a najednou mi to došlo. Pochopila jsem, že jsem přesně tam, kde mám být. Jsem v této situaci, abych znovu našla svou moc v životě.

Je ve mně ale malá dušička. Sama sebe teď pozoruji, jak se podvědomě vyhýbám konfliktní situaci. Je tam strach. Ale strach z čeho? Ze změny, z odmítnutí? Jde spíše o proces proměny. U mě je to vždy tak, že si to uvědomím, pak to vyzkouším, zpracovávám údaje a pak to postupně začnu měnit. Vím, že teď mám být trpělivá a netlačit na sebe. Moje podvědomí mi vyslalo signál, kde je potřeba udělat změnu. Teď to zpracovává můj mozek a mé tělo.

Jelikož jde o zásadní změnu v životě, tak je jasné, že to nepůjde jen mávnutím kouzelného proutku. Bylo by to bylo fajn, ale nejde. Čeká mě teď cesta přenastavování mého vnímání a nastavení mozku. Třiatřicet let jsem fungovala nějakým způsobem, a to nelze změnit za měsíc. Jsem ale ráda, že si to uvědomuji a že už tím, že nad tím přemýšlím, na změně pracuji.

Objevuje se i strach z neznámého. Věděli jste, že většina lidí zůstává celé roky v situacích nebo vztazích kvůli strachu? I když je třeba vztah nefunkční, tak my toho člověka známe. Víme, jak reaguje, kdy se asi pohádáme a proč atd. Je to stereotyp, který nám dává pocit klidu. Kdybychom se naopak s tím člověkem rozešli, tak se objeví strach z neznámé budoucnosti. Kde budu bydlet, jak se ten druhý zachová, co když si nikoho nenajdu a zůstanu sama atd.

Já tyto stereotypy ráda překonávám. Pokud jsem delší dobu v situaci, která mi nevyhovuje, tak pracuji na tom, abych mohla odejít – chystám si „půdu“ pro odchod. Nezůstávám dlouhodobě v situacích, které mi nesedí.  Chci ale odejít v míru. Nechci, aby to byl útěk. Teď mám práci, která mě moc nebaví, a tak už pracuji na tom, abych se mohla živit jinak. Momentálně čekám na odpověď od právníka a hned po tom začnu pracovat na svém e-shopu a na kurzech pro ženy atd. Chci říct, aby jste se nebáli postavit svým strachům a vystoupit ze situací nebo vztahů, které nefungují.

Tohle je výzva!

Tím, že jsem se v té zmíněné konfliktní situaci, která se odehrála asi před třemi týdny, postavila sama za sebe, jsem udělala důležitý krok ke změně. Měla jsem ze sebe radost. Tento týden se ale u mě začaly projevovat příznaky stresu. Únava, větší příjem sacharidů, nervozita atd. Dumala jsem nad tím a zjistila, že ta situace a to, že jsem nad tím začala přemýšlet, nastartovalo objevování nahromaděného vzteku.

Vztek za třiatřicet let se dere ven?! Ano, je to tak. Zatím ho držím v těle a začíná mi z toho být opravdu zle. Chci se jít vykřičet na pole a už se těším na víkend, kdy to ze sebe vypustím. Netuším, co to se mnou udělá, ale snad se mi uleví.

Také mě čeká začít ventilovat vztek tím směrem, kde mě to nejvíce bolí tak, aby to mohlo odejít. A to je sakra výzva!

Malá motivace pro mě i pro vás.

Přeji sobě i vám, abychom zvládali své životní výzvy. Přeji si, abych byla dostatečně silná na to postavit se svému strachu. Čeká mě teď moje dosavadní největší výzva a já se o to s vámi dělím, abyste věděli, že i já jsem jenom člověk se svými strachy, smutky a výzvami. Nejsme roboti a je to v pořádku. Je ale důležité si tyhle věci uvědomovat a snažit se je změnit. Už to, že si něco uvědomíme, je cesta ke změně.

Přeji sobě i vám, abyste našli svou moc. Přeji si, abychom všichni zvládli své výzvy a nechali odejít své strachy na místo toho, abychom s nimi bojovali. Pojďme měnit naše životy na cestě k lásce k sobě i druhým, aby se nám naše nedořešené věci nekumulovaly v hlavě a pak i v těle. Uvědomme si, že to neděláme jen pro sebe, ale i pro naše děti. Pokud budeme mít vyřešenou svou minulost, můžeme našim dětem nabídnout překrásnou budoucnost a naučit je tak, že nemusí být nemocní. Naučit je, že mít svou moc a milovat sám sebe je ta nejkrásnější cesta, kterou jsme jim mohli připravit. I když to znamená ze sebe teď vypustit nahromaděný vztek.