Myšlenky na smrt aneb smrt je součástí života

Myšlenky na smrt

Když mi bylo asi devatenáct let, lékaři mi našli nějaké změny na děložním čípku. Podstoupila jsem konizaci děložního čípku. Jednalo se o rakovinné buňky, ale bylo mi sděleno, že se nemusím bát, protože díky dnešní diagnostice to umí brzy určit, a že konizace by měla pomoci. A že vše bude v pořádku. Tenkrát jsem ze strachu šla na očkování proti rakovině děložního čípku. Znovu bych to neudělala. Dnes se na očkování dívám úplně jinýma očima. Pro pořádek bych také chtěla zmínit, že od svých osmnácti do pětadvaceti jsem brala antikoncepci. Možná to nějakou souvislost má, možná ne.

Krvácení při sexu.

Když mi bylo dvacet šest, měla jsem problém s krvácením při styku. Byla jsem na několika testech a mezi nimi bylo i odebrání několika vzorků z děložního čípku, aby se vyloučila možnost rakoviny. Krvácení začalo postupně. Z menších kapiček krve se to rozvinulo až do stádia, kdy to vypadalo, jako bych měla menses.

Nejdelší čtrnáct dní v životě.

Na výsledky testů jsem čekala čtrnáct příšerných dní. Čekání a nejistota je nejhorší. Co na tom ale bylo zajímavé, bylo moje uvědomění. Brečela jsem v obavách, že je možné, že se mi to vrátilo a že mám třeba fakt rakovinu. A najednou jsem si uvědomila, že by se mi ulevilo! To bylo šokující a zajímavé poznání. Začala jsem přemýšlet nad tím, proč mě to napadlo. A zjistila, že život, který žiji, je hodně náročný. A že by smrt byla pro mě vysvobozením.

Když se nad tím teď zpětně zamýšlím, tak je to docela mazec. Moje tělo se mi už v devatenácti letech snažilo říct, že je něco v nepořádku, a já na to vůbec nereagovala. Snažilo se mě upozornit na to, že dělám někde chybu i v těch šestadvaceti, a já to pořád neviděla.

Pamatuji si, že jsem tenkrát nad tím, jak to, že by se mi ulevilo, kdybych umřela, hodně přemýšlela. Potom se zjistilo, že vzorky byly v pořádku a problém s krvácením při styku je jinde. Tak jsem to neřešila a myšlenky na smrt jako na vysvobození jsem zahnala někam do podvědomí. Šlo o problém s odhaleným čípkem. Byly tam asi čtyři žilky, které při nárazech praskaly, proto to krvácení. Dali mi čípky určené na poporodní léčbu, které měly čípek zahojit. Přiznávám se, že jsem je nebrala. A zahojilo se to samo J

Šílené bolesti.

Zhruba v mých devětadvaceti letech to začalo. Využívala jsem devět krabiček antibiotik. Po pracovně velmi náročném roce si tělo říkalo o odpočinek, ale já mu ho nedala. Začaly bolesti při sexu. Začaly bolesti kolem období menstruace. Velké bolesti asi tři dny před menstruací. Nejdříve menší a postupně se to zhoršovalo. V noci jsem se budila šílenými bolestmi, které nešly utišit. Bodavými bolestmi, na které zabral až třetí Aulin. A to jen trošku. Bylo to k zbláznění. Nepomáhalo sedět, chodit, ležet. Nepomáhalo nic. Byla jsem zoufalá. Kdo nezažil, nepochopí. V tu chvíli jediné na co myslíte, je to, aby to už skončilo. V tu chvíli chcete umřít. Chcete umřít, protože by to bylo vysvobození.

Diagnóza.

Diagnóza endometrióza mi hlavě spustila vodopád myšlenek. Přemýšlela jsem o všem možném.  Vím, že jsem z toho byla smutná, ale na to, že bych chtěla umřít, jsem nemyslela. Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo, co budu dělat. Budu moct mít děti? Mám se léčit? Jak se mám léčit? …

Když mám bolesti, myslím na smrt.

Pravdou zůstává, že myšlenky na smrt mě napadaly vždy, když jsem měla velké bolesti. Často, když někdo umře, se říká: „Teď už je mu dobře. Teď už ho nic nebolí.“ A přesně na to myslíte, když vás něco tak příšerně bolí. Myslíte na to, jak by se vám ulevilo. Myslíte na smrt jako na vysvobození. Nikdy bych nespáchala sebevraždu. Jde jen o ten fakt, že mě to při bolestech napadalo.

Proč jsem nemocná?

Už dřív jsem přemýšlela nad tím, proč jsem nemocná. Začala jsem se totiž zajímat o psychosomatiku. Každá nemoc má podle mě význam. Nemoc k nám nepřijde náhodou, ať už je jakákoliv. Přemýšlela jsem nad svou nemocí i z pohledu manipulace. V knize Zdeňky Jordánové Tvoje dítě, jako šance pro tebe jsem četla, že děti často volí nemoc jako únik ze situace, ve které se necítí dobře, protože to jinak řešit neumí. S tím názorem souhlasím. Napadlo mě tedy, že je možná moje nemoc také skrytou a podvědomou formou manipulace. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je možné, že to tak u mě je. V knize Muž nebo žena Jordánová zmiňuje příběh o ženě, která má manžela, který ji podvádí, děti si jí neváží a s ničím jí nepomohou. Tato žena to v sobě potlačuje a neumí situaci řešit, a proto „zvolí“ rakovinu. Najednou je nemocná a najednou ji muž přestane podvádět, protože má výčitky svědomí a se svou ženou tráví mnohem víc času. Děti jsou na maminku hodné a ve všem jí pomáhají. Nemoc může být tedy i jakousi „oklikou“ k tomu, co chceme, ale nemáme tu moc to změnit sami. Nemoc znamená nemít moc. Může být někdy bolestivé si to přiznat, ale ano, nemoc může být jakousi formou manipulace. Samozřejmě to nefunguje tak, že si řeknete, že něco nejde řešit, a chcete onemocnět. Tyto procesy se odehrávají v našem podvědomí.

Smrt jako pomsta.

Dost šokující zjištění pro mě bylo, když jsem se v říjnu roku 2017 ocitla ve vyhrocené konfliktní situaci. V tu chvíli mě napadalo: „A co by se muselo stát, aby sis to uvědomil?! To mám umřít, aby Ti to došlo?!“ To, že mi tohle projelo hlavou, byl pro mě šok. Byl to ale impuls k tomu, abych začala přemýšlet nad souvislostmi. V první řadě bych ráda řekla, že nešlo o to, s kým ten konflikt byl a ani o toho člověka samotného. Všechno v našem životě má nějaký význam, ať už je to příjemná situace nebo ta nepříjemná.

Přestala jsem mluvit.

To, že mi došlo, že bych chtěla umřít na truc, byl ten moment. To byla příčina toho, že jsem přestala mluvit na dva měsíce. Pomyslná třešnička na dortu. Teď když to píšu, tak si teprve uvědomuji, že to tak opravdu bylo. Nepřestala jsem mluvit záměrně. Bylo to jako zkrat. Pro mě bylo nejhorší vědomí, že jsem to v tu chvíli vzdala. Najednou jsem měla pocit, že nic nemá smysl. Nevěděla jsem, co mám dělat, veškerá komunikace mi připadala zbytečná. Mohla jsem si říct v krámě o bio vajíčka nebo vyzvednout na poště balík. Ale mluvit o svém osobním životě jsem nedokázala. Uzavřela jsem se před rodinou i přáteli. Bylo to, jako kdybych byla v jakémsi vakuu. Paralyzovaná sama v sobě.

Smrt jako vysvobození.

Někteří lidé se smrti bojí. Někoho ta myšlenka opravdu děsí. Smrt je pro ně něco depresivního a smutného na co je lepší nemyslet. Já to vnímám jinak. Smrt je pro mě klid, odpočinek, místo, kde nic nebolí a kde je to nádherné. Teď když se nad tím zamyslím, tak to zní asi ještě víc ponuře, než když se smrti někdo bojí. Někoho by to možná mohlo i vyděsit. Jenže… Já to tak cítím. Musíte si uvědomit, že v té době se mi honila hlavou spousta věcí. Hlavně i to, že pokud nebudu mít partnera, rodinu a děti a budu sama, tak jak se mi asi bude žít? Samozřejmě nelpím na dětech, ale partnera jsem chtěla! A chtěla jsem mít možnost takové budoucnosti, jakou bych chtěla já. Ne takové, kterou mi bude diktovat moje nemoc. Hlavní problém byl ve smyslu života, který jsem už asi dva roky postrádala a nemohla ho najít. Pro většinu lidí to je rodina a děti. Já jsem v tomhle jiná (viz článek Proč a kdy mít děti) a navíc, i kdybych měla partnera, tak smysl života bych nechtěla vidět v partnerství. Nechtěla bych si z toho druhého udělat svůj středobod vesmíru a ztratit tak sama sebe. Nebýt svým vlastním středobodem.

Co s tím?

Znáte všechny skutečnosti. Co vás teď napadá? Co byste dělali vy? Já jsem vnitřně ten klid asi potřebovala. Moje podvědomí i vědomí si asi potřebovalo odpočinout od myšlenek, od slov. Asi chtělo získat odstup od všeho a od všech. Po nějaké době mlčení mě napadlo, že mám dvě možnosti.

První byla to vzdát. Zůstat tam, kde jsem byla, s tím, co se ve mně dělo. Zůstat ve stavu, kdy nic nemá smysl. Zůstat ve stavu vědomí své nemoci a toho, že nikdy nebudu mít přítele, rodinu ani děti. Proč bych teda měla žít? Pokud člověk zůstane v těchto myšlenkách, tak ho jeho nemoc pomalu ale jistě zabije. Protože vysílá přání zemřít. Srazí jej auto, nebo se může stát něco jiného. Je to to nejjednodušší řešení. Prostě to vzdát.

Druhá možnost byla se zdravě nasrat a říct si, že to změním. Zatnout zuby, začít makat a zvládnout to. Začít chodit k psycholožce. Změnit svoje myšlení z pesimistického na pozitivní. Znamenalo to udělat mnoho kroků. Občas hodně nepříjemných.

Bude to znít bláznivě.

Nevěřím, že to sem píšu. Budete si asi myslet, že jsem blázen. Faktem je, že v tom svém mlčenlivém období jsem se rozhodla, že si založím blog. Bude to znít vážně hloupě, ale měla jsem pocit, že jej mám založit. Cítila jsem tu naléhavost. Cítila jsem, že když si založím blog, tak se uzdravím. Měla jsem pocit, že je to moje poslání. Všichni se stále ptáme na svůj úděl na tomto světě. Všichni to hledáme. Takové to TO, co dá našemu životu smysl. Já jsem svoje volání duše poslechla. Rozhodování to nebylo jednoduché. V hlavě se mi honily myšlenky, že pak budu ta holka s nálepkou „ENDOMETRIÓZA“ na čele. Věděla jsem ale, že mám vyšší cíl. Že chci pomoci ostatním holkám, které mají příznaky, v diagnóze jejich nemoci. Chtěla jsem ukázat i jinou cestu. Chtěla jsem psát články s přesahem, aby ostatním pomohly se nad věcmi zamyslet z jiných úhlů pohledu. Chtěla jsem… Plno věcí. A víte co? Dalo mi to ten smysl. Jsem ráda, že jsem to udělala, i když jsem ta holka s „nálepkou“. Teď ji nosím hrdě, protože mě naučila tolik, že by to bylo na několik dalších článků.

Mír.

Učím se žít každý den s poděkováním. Moje mlčení mi dalo uvědomění. Když si uvědomujete, že byste mohli velice brzy umřít, i když člověk nikdy neví, kdy se to stane, ale s nemocí to pociťuje velmi intenzivně, tak si uvědomíte několik věcí. Uvědomila jsem si, že každé nadechnutí, každý krok, každý nový den, západ i východ slunce, déšť, sníh…, že vše je nádherné. Pozoruji teď strom před mým oknem. Je každý den jiný a já žasnu nad matkou přírodou. Začala jsem se radovat, když prší, protože voda znamená život a zelenější planetu. Dřív bych byla naštvaná, dnes se usmívám. Žasnu každý den nad tím, jak fungují moje ruce. Kolik námahy musí každý den zvládnout, a přesto mě nenechají na holičkách. Jsem v úžasu nad fungováním těla a mých orgánů. Je neuvěřitelné, jak tělo funguje a že se všechny buňky a orgány dokáží každou vteřinu tak báječně ladit a dokáží spolu tak úžasně vycházet. Každý den po sprše, když se mažu tělovým mlékem, tělo chválím a děkuji mu. Děkuji svému famóznímu mozku i duši, že mě v tom nenechali a zmobilizovali sílu, která mi pomohla to zvládnout a rozhodnout se pro druhou možnost. A nejvíc děkuji vesmíru, že mi dal to mlčení a tu paralýzu, která mě v životě posunula k tomu, co teď miluji, a dává mému životu smysl.

Smrt znamená nový život.

Myšlenky na smrt a vzát to jsem si už zažila. Teď je čas na znovuzrození. Je čas žít a užívat si každý den s úsměvem. Je čas na to, abych byla sama sebou a neřešit to, co si budou myslet ostatní. Je čas na to, začít se milovat. Čas na to milovat lidi kolem sebe a nesoudit je, protože za každým se skrývá jeho vlastní příběh…. Je čas na to, abych byla konečně šťastná.

A to je moje znovuzrození.