Jak mu říct, že jsem nemocná aneb Jaký byl verdikt?

Jak mu říct, že jsem nemocná aneb Jaký byl verdikt?

Viděl mě plakat a mohl cítit lítost. Proto řekl, že se mnou bude. Ale pak se podívá na moje videa a možná se rozmyslí. Jeho rozhodnutí bych samozřejmě chápala, ale bylo by mi to opravdu velmi líto. Na druhou stranu… Věděla jsem, že je úžasné, že jsem potkala tak krásného a čistého člověka. A že to znamená, že jsem na dobré cestě k tomu, potkat někoho, komu moje endometrióza vadit nebude.

Změnil své rozhodnutí, nebo ne? Jak to bylo dál, to se dozvíte právě teď. 

Textovka.

Hned v pondělí večer mi přišla textovka: Ahoj Evi. Úplně chápu, že to muselo pro Tebe být moc těžké, mi něco takového říct. A jsem rád, že jsi se svěřila a nečekala s tím. Určitě si projdu všechny informace i videa, která jsi mi k endometrióze poslala, abys věděla, že vím do čeho jdu, ale přesto si nemyslím, že to něco změní na mém rozhodnutí. Dotazy určitě mít budu, ale třeba mi to ta videa osvětlí. Doufám, že se máš hezky a netrápíš se zbytečně. 

Druhý den napsal: Včera jsem koukal na ta Tvoje videa a musím se přiznat, že mi úplně vyhrkly slzy do očí, jak to byl silný příběh. 

Moje odpověď: Aha.. tak teď nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, s těmi slzami?

On odepsal: Neboj. Já jsem svůj názor nezměnil, naopak mě to v tom ještě utvrdilo, protože mi u toho sledování znovu došlo, jak strašně moc mi na Tobě záleží. Asi tak

Co se ve mně odehrávalo.

Je zvláštní, jakou moc může mít strach v životě člověka. A ještě zvláštnější pro mě bylo pozorovat, čeho se bojím já. Byla jsem zvyklá na neúspěch, na křivdy, na vztek, na trápení se, na smutek. Co ale dělat, když přijde vlna štěstí? Na to jsem jaksi nebyla vůbec připravená. No, chápete to? Zní to jako úplná blbost, že? Teoreticky ano, ale když se na to podíváte prakticky, tak už to zas taková hloupost není. Pokud jsme většinu života zvyklí na to, se z nějakého důvodu trápit, tak to máme zakódované v DNA. Sami jsme si tam ten kód vytvořili a upevňovali jsme ho pokaždé, když jsme byli v situaci, kdy jsme měli pocit, že nejsme dost dobří. V situaci, kdy se s námi někdo rozešel nebo nám ublížil. Skoro třiatřicet let jsem byla do morku kostí plná sebepohrdání, lítosti a smutku. A dovedla jsem to až k dokonalosti. K myšlenkám na to, že bych raději nežila. Jak se tedy smířit se štěstím? Cože? Štěstí? Co to je? Jako jo, vím, že něco takového existuje, ale znám ho spíš jako takový ten minutový pocit čehosi, když si koupíte nové boty, šaty nebo kufr s nářadím. Je pravda, že za poslední roky jsem často myslela na období kolem mých dvaceti let. Pamatuji si, jak jsem byla plná života. Sice to nebylo úplně růžové, ale měla jsem plno sil na to, abych vše zvládala. Během života jsem začala slábnout a mít méně a méně energie. Bylo to způsobeno mnoha zraněními mé duše.

Ale asi jsem všechny ty lekce opravdu potřebovala. Bez nich bych teď nebyla tam, kde jsem, a nestala bych se takovým člověkem, kterým jsem dnes. Když se na to podívám zpětně, tak jsem si o některé ty lekce přímo říkala. Chytrému napověz, hloupého trkni. No, někdo potřebuje trknout i vícekrát, že? Třeba já.

Jak se smířit se štěstím?

Od ledna chodím k psycholožce a teď míváme naše „sezení“ i po Skypu. Hodně mi to šetří čas a je to super. Často si říkám, že jsem měla s psychoterapií začít už dávno. Ten progres, který jsme společně zvládly za šest měsíců, je neuvěřitelný. A tak mě napadá, že jsem to vše mohla mít vyřešené už dávno. Na druhou stranu je pravda, že vše má svůj čas. Dívám se na to spíše tak, že je úžasné, že jsem tam vůbec začala chodit. A jsem vděčná, jaké štěstí jsem na psycholožku měla. Myslím, že je psycholog a psycholog. Pokud nemáte dobrou zkušenost, tak hledejte. Pokud je to totiž ten pravý, tak dokáže váš život posunout na úplně jinou rovinu bytí. Hlavně díky terapii jsem teď tam, kde jsem. Jsem ráda, že můžu s někým sdílet své pocity i obavy. Díky psycholožce se učím zamýšlet se nad určitými situacemi z jiného úhlu a z nadhledu, což mi taky vždycky nejde. Proto si v tom velmi vážím její pomoci.

Zajímavé bylo, co mi pocit štěstí dělal s tělem. Bavila jsem se o tom právě s mou psycholožkou Klárou Gelnarovou, a ona se mě na tyhle základní věci vždycky ptá. Já se to učím – učím se nad nimi přemýšlet. V hlavě bylo štěstí. V těle byl chaos. Mírné střevní potíže, občas mě bolel podbřišek, sem tam žaludek. Moje tělo na pocit štěstí nebylo vůbec naprogramované. Důležité ale je, že mi Klára pomohla tyhle pocity pochopit, postupně si na ně zvyknout a přijmout je. Zajímavé na tom je, že bychom to měli umět automaticky. Pozorujete někdy děti, když si hrají? Jak září štěstím? Neberme jim ho prosím. Neberme ho ani sobě samotným. Učme se od dětí té radosti.

Dlouhá cesta důvěry.

Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Cesta důvěry. Kvůli různým zraněním z předchozích vztahů mám problém někomu věřit. Učím se být co nejvíce otevřená a upřímná ve svých pocitech. A proto jsem mu o endometrióze a dalším řekla. Řekla jsem mu, že mi bude trvat dlouho, než mu budu moci důvěřovat a i to, proč s tím mám problém. A víte co? Zjistila jsem, že už pouhé vyslovení toho, co mě tíží, mi uleví. Najednou jsem to já, kdo vytváří důvěru tím, že se otevírá a sdílí to, co cítí. Ať už je to radost, nebo nějaké obavy. Je pro mě stále překvapivé pozorovat, že ostatní jsou opravdu jen našimi zrcadly. To znamená, že pokud chci někomu důvěřovat, musí i on důvěřovat mě a musím se mu sama otevřít, aby mě mohl poznat. Zjistila jsem, že u mě důvěra v druhé a druhým prochází přes otevření sama sebe a svých pocitů a důvěru hlavně sama v sebe. Důvěru v to, že nebudu dělat nic, co tak nebudu v danou chvíli cítit. Důvěru v to, že se dokážu postavit sama za sebe a říct ne. Důvěru ve své tělo a v jeho nekonečnou moudrost a krásu. Důvěru ve svou jedinečnost. Každý z nás je překrásný unikát. Važme si toho. Važme si každého dne, kdy nám fungují ruce, klouby. Važme si toho, že naše orgány spolupracují a že několik miliard buněk v našem těle, několik miliard vesmírů v našem těle, každý den spolupracuje. A že my tak můžeme žít a užívat si všeho, co nám život nabízí.

Učím se.

Být ve vztahu je pro mě po velmi dlouhé době něco zcela nového. Mám pocit, jakoby mi bylo zase sedmnáct let a začínala jsem úplně znovu. A víte co? Je to krásný pocit. Zůstává však ještě jedna myšlenka nevyřčena. Jedno téma. Jeden strach a jedna velká neznámá směrem k budoucnosti. Chystám se o tom napsat. Je to jedno z velkých témat, které k endometrióze neodmyslitelně patří a o kterém je zatím jen ticho po pěšině. A já vím, že je potřeba toto téma otevřít právě proto, že o tom nikdo nechce mluvit. I přesto se učím přijímat tu vlnu lásky a štěstí, a už si pomalinku dovoluji si to užívat. Učím se vyjadřovat své hluboké pocity. Učím se přizpůsobovat svůj čas společnému času. Snažím se najít balanc, abych měla čas na své zájmy a to, co miluji, a zároveň aby se tam vešel i ON. Aby to šlo s lehkostí a ne na sílu, něco na úkor něčeho. A víte co? Když vyjádříte obavu nebo přání, tak to jde. Teď zrovna sedím u svého milovaného McBooku a píšu článek a On se dívá na televizi ve vedlejším pokoji. Dává mi prostor dělat to, co mě baví a být takovou, jaká jsem. A víte co? Já si myslím, že i proto mě má rád. Nechci se měnit a dělat ze sebe někoho, kým nejsem. Chci, abychom byli oba samostatnými jednotkami, které jsou samy sebou a které mohou fungovat ve vzájemné a krásné symbióze. 

Nedávno jsem řekla mamce, že mám přítele a dala jí přečíst zprávu od NĚJ. A jí se nahrnuly slzy do očí, jakou měla radost. Nedalo mi to, musela jsem říct: „Vidíš, já jsem říkala, že existuje.“