Kdo je Eva Kejíková?

Kdo je Eva Kejíková?

Jsem skutečná nebo sen?

Jsem, jaká jsem a jiná nejsem.

Můj život je plný domů bez zdí,

a nejlépe na kole se mi jezdí.

Mou vášní je malování obrazů,

vyhýbám se všem zákazům.

Nyní měním svůj život radikálně,

chci žít spontánně a volně.

Upřímnost a pravda je mou ctí,

kosmetika přírodní mou pleť pěstí.

Jsem skutečná nebo sen?

Jsem, jaká jsem a jiná nejsem.

Jak by se dalo odpovědět na otázku: Kdo jsem? Víte to? Jako první mě napadlo říci to ve verších. A ano. Píši také poezii. Ale je toho mnohem víc.

Takže moje jméno už znáte. Ale vlastně nemám ráda, když mi někdo říká „Evo.“ Mám raději oslovení „Evi“ nebo „Evčo“. „Evo“ zní pro mě příliš tvrdě. Asi to mám zafixované z dětství, kdy jsem byla „Evička“, když jsem byla hodná. Ale když jsem něco provedla, tak to bylo jen zlověstné a káravé „Evo!“, které mi doteď zní v hlavě :-D. Ach, ty programy z dětství… Haha…

Pár mých stránek a názorů pro vaši představu 

„Já nebýt dobrý češtin!“ Na to chci upozornit! Každý můj článek musí projít korekturou. Naštěstí se kamarádka, se kterou jsme se seznámily na kurzu herectví, nabídla, že mi poskytne tu úžasnou pomoc v podobě kontroly a korektury článků.

A chci k tomu říct, že mě nijak neirituje, když vidím, že má někdo někde v nějakém slově chybu! Pro mě není důležitá spisovná čeština. Pro mě je důležitější obsah sdělení.

Pokud mě někdo na nějakou chybu upozorní, tak to neberu jako výtku a nejsem naštvaná. Naopak. Jsem za to ráda.

Navštívila jsem kurz Socioniky, což je osobnostní typologie. Snad vysvětlím správně, o co jde. Podle filozofie Socioniky má každý člověk silné i slabé stránky. Je důležité si uvědomit, které stránky jsou ty naše silné a které slabé a pak s nimi pracovat. Všichni to známe z dětství a ze školy, kdy se rodiče příliš nepozastavují nad dobrými známkami, ale spíše se soustředí na ty špatné. Někdy nás rodiče nutili zlepšovat se a pracovat na tom, v čem jsme nebyli dobří, co nám prostě nešlo nebo jsme to nechápali. Je to veliká škoda. Protože faktem je, že v tom, co nám nejde, nikdy nebudeme tak dobří, jak bychom byli v tom, co zvládáme přirozeně. Samozřejmě to může být i tak, že pokud jsme opravdu urputní, tak se to naučíme. Pokud mi nikdy nešla matematika, tak při velké snaze a trápení by se ze mě mohla stát třeba účetní. Ale trvalo by mi mnohem déle se to naučit a s mnohem větší námahou než někomu, kdo na to má talent. Pokud bych pak dělala účetní, byla bych šťastná?

Socionika je mi blízká v tom ohledu, že učí, aby se člověk rozvíjel ve věcech, které jsou mu vlastní. A aby si na to, co mu nejde, našel lidi, kteří mu v tom pomohou. Člověk se pak netrápí tím, co mu vyloženě nejde a soustředí se na rozvoj toho, co ho baví a co chápe.

Myslím si, že tímto způsobem by se mělo učit i ve školách. Hodně mě zaujal film Summerhill, který je k vidění na youtube. Film je o škole v Anglii, která se zaměřuje na rozvíjení dětí v tom, co je baví. Líbilo se mi, jak krásně je na dětech vidět jejich progres. Učí se něco, co je baví, takže jim to trvá mnohem kratší dobu. Ve filmu je také úžasný příklad, kdy se jeden student učí tuším chemii a učivo, které se normálně děti učí čtyři roky, se on naučí za rok. A o tom to je. J

Můj seberozvoj

To mě přivádí k další stránce mé osobnosti, kterou na sobě a svém životě miluji. Tou je seberozvoj.

Pod tím si každý může představit vlastně cokoliv a každý se, pokud jde o seberozvoj, rozvíjí v jiné oblasti nebo oblastech. Pokud jde o mě, tak mě „padla do oka“ psychologie. Baví mě zkoumat souvislosti v tom, proč se kdo jak chová a v pochopení toho vidím velkou úlevu. Úlevu v tom slova smyslu, že když pochopíte, jak se lidé chovají a proč, tak vám jejich způsob jednání najednou přestane vadit. Najednou už nevidíte velkého naštvaného chlapa, ale malého chlapce, kterému někdo kdysi ublížil. A on kvůli těm zraněním kope kolem sebe.

Tematikou motivace chování se zabývají knížky od Zdeňky Jordánové, které jsem si zamilovala. Třeba Muž nebo žena je kniha o polaritě obou pohlaví. V knize jsou krátké příběhy, ve kterých je vysvětleno, proč se kdo jak zachoval. Skvělá kniha je i Tvoje dítě jako šance pro Tebe. Díky ní můžete porozumět svému dětství a také tomu, že vaši rodiče dělali vždy vše, co mohli. Pokud už máte své děti, je tato úžasná kniha takovým návodem, jak pochopit spoustu souvislostí.

Je pravda, že mě už máloco dokáže rozhodit nebo naštvat. Dřív jsem se docela dost rozčilovala třeba nad tím, že jsem nechápala proč se kdo chová tak, jak se chová. Momentálně mě dokáže naštvat, když si udělám nějaký plán a ten se pak hroutí. Ale čím dál rychleji si vždycky uvědomím, že to nevadí a že to tak má být. Mou velikou výzvou tak je: Naučit se trpělivosti.

Další oblastí, v které mám co objevovat a zlepšovat je technika. Pokud jde o práci s počítačem, jsem naprostá lama a potřebuji, aby mi s tím někdo pomáhal. Pokud mi něco nejde, tak mě to dokáže uvést do stavu totální nepříčetnosti. S tím zatím pracovat neumím, ale doufám, že se tyto situace časem naučím zvládat s větším klidem. Člověk se celý život učí a to je na tom přece krásné.

Trocha faktů z mého života 

Střední školu jsem vystudovala v mém rodném městě Boskovice. Rodiče totiž nechtěli, abych odešla do Brna. Protože jsem na základní škole hrála divadlo, tančila a zpívala ve sboru, chtěla jsem jít na hereckou školu. Nebo se třeba vyučit na kadeřnici, protože mě bavilo česat kamarádky. Nakonec jsem si ale pod tlakem rodičů vybrala střední pedagogickou školu v Boskovicích. Výhodou bylo, že součástí přijímací zkoušky byly talentové zkoušky. Gymnastická sestava, přednes básně a písně. Na školu jsem se dostala. A i když mě studium moc nebavilo, tak do budoucna mi dalo takové znalosti, které budu moci využít i při výchově svých dětí, pokud je budu mít.

Po střední škole jsem absolvovala kadeřnický a kosmetický kurz a kurz modeláže nehtů. Přestěhovala jsem se do Brna a rok se živila jako kosmetička, make-up atrtist manikérka. Pronajímala jsem si místnost v jednom kadeřnickém studiu. Po roce jsme si s jednou kadeřnicí založily vlastní salon krásy, který jsme provozovaly pět let. Po pěti letech jsem se přesunula se svou kosmetickou praxí do vlastního prostoru, kde jsem mohla klientkám nabídnout klid pro relaxaci. Také jsem zde vedla své vlastní rekvalifikační kurzy.

Kosmetické praxi, make-up artu, nehtové modelaci a manikúře jsem se věnovala celkem osm let. Za těch osm let jsem získala cenné zkušenosti a chtěla jsem se posunout někam dál. V té době začaly mé nemoci a stavy vyčerpanosti a já se rozhodla, že nechci čekat na to „Až jednou…“, ale že čas plnit si sny je právě teď. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet život v cizí zemi a naučit se anglicky.

A tak jsem odletěla na Nový Zéland, kde jsem žila devět měsíců.

Já a cestování

Pobyt na Novém Zélandu mi dal mnoho a všem bych doporučovala si život v zahraničí vyzkoušet. Je to nepřenositelná zkušenost, kterou člověk prostě musí zažít. Šest měsíců jsme tam s kamarádkami žily v autě. Ten život jsem si úplně zamilovala. Teď šetřím na nějaké větší auto, které si chci upravit na bydlení a procestovat postupně Českou republiku. A potom pomalu a postupně i celou Evropu. S rodiči jsme nikdy necestovali, a tak tu touhu v sobě stále mám. Byla jsem na Novém Zélandu, na skok v Austrálii (na pět dní cestou zpět ze Zélandu)
a také na tři týdny na Bali.  Na Bali se mi líbilo asi nejvíc. Dokonce víc než na Novém Zélandu! Věřím, že to nebyla první ani poslední návštěva.

Druhý konec světa jsem už viděla. Teď mám touhu poznávat zemi, ve které žiji a Evropu.
A hrozně moc se na to těším. Z evropských destinací jsem zatím navštívila Řím a Chorvatsko, byla jsem také na poznávacím zájezdu po Beneluxu a v Benátkách. Chci ale vidět Paříž, jih Francie, navštívit Španělsko, Slovensko a Švýcarsko. Pro začátek to asi bude stačit. I tak je toho hodně. Pak se uvidí, kam mě to bude lákat dál.

Určitě se chci znovu podívat do Říma. To město mě naprosto uchvátilo. Chorvatsko také miluji a těším se, až tam zase vyrazím na dovolenou. Vlastní auto je navíc obrovská výhoda, protože můžu cestovat po vlastní ose a trávit čas poznáváním třeba i zapadlých zákoutí.

Určitě ale nechci cestovat sama! Být tři týdny sama na Bali bylo fajn a poznala jsem tam nové přátele, ale nebylo to úplně ono. Z filmu Útěk do divočiny mi v paměti utkvěla jedna z posledních vět, která zní asi takto: „Život nestojí za nic bez sdílení.“ A to je veliká pravda.

Já básnířka

Básnířkou jsem asi od svých 12 let, kdy se v šuplíku začaly hromadit moje první pokusy. Je to zajímavé, protože vůbec nevím, kde se to ve mně bere. Jako dítě jsem nečetla žádné knížky. Čtení mě nebavilo. Pamatuju si, že jsem kdysi přečetla asi tři dívčí romány, ale protože to bylo pořád to stejné dokola, tak jsem s čtením zase „sekla“. Ve 23 letech jsem přečetla knížku o mayské kultuře a knížku od Dan Browna Andělé a démoni. Knížka mě bavila, protože jsem si místa v ní popisovaná vybavovala díky své návštěvě Říma. Ale do čtenářského víru jsem se pořádně vrhla až ve svých 25 letech. První knihou, kterou jsem tehdy přečetla, byla knížka od Zdeňky Jordánové Muž nebo žena. Od té doby mě baví knížky s tématy seberozvoje, o síle myšlenky atd. Většinou mám rozečtených třeba osm knih a nedělá mi problém je střídat podle nálady. Všechny nakonec postupně dočtu!

Psaní básní je mnou součástí stejně jako dýchání. Inspirace je všude kolem mě. A nikdy nevím, kdy to přijde. Ale když to přijde, tak odkládám vše, na čem zrovna pracuji a nenechávám tu múzu jen tak odejít. Jsem šťastná, že mě navštěvuje a jsme dobré přítelkyně.

Co miluju a co ne?

Ráda mluvím a ráda se poslouchám. Jsem prostě ukecaná. Ráda zkouším nové věci a ráda se rozvíjím v tom, co mě baví. Miluji malování obrazů, východ slunce, ale ještě raději mám západy slunce. Miluji, když napadne první sníh, období před Vánoci, vánoční světýlka, podzim a jaro, psy, letní večery a vlahý letní větřík, tenisky, vodní dýmku, ráda píšu jen na pravou stranu zápisníku.

Ano! Když mluvím, tak používám často slova prostě, vlastně a jakoby. Snažím se je už tolik nepoužívat, ale je to něco, co ke mně prostě patří. 😀

Miluji děti a jejich vnitřní svět. K dětem přistupuji jako k malým dospělým. Mám u nich přirozenou autoritu a přitom chápu jejich dětský svět. Podle mě jsou děti pro nás v mnohém učiteli a měli bychom se od nich učit.  Nedusit je svými představami o tom, jaké by měly být. Měli bychom je rozvíjet v tom, v čem se cítí být šťastné.

Občas se pro něco nadchnu, ale ne všechno vždycky dokončím. Teď se snažím o minimalismus v bydlení i módě. To mě naučilo cestování, při kterém si člověk uvědomí, jak málo věcí potřebuje k životu, aby byl šťastný. Zajímám se o ekologii. Součástí toho je, že se oblékám převážně do oblečení ze second handu, který provozuji.  Pokud už se rozhodnu si něco koupit, tak hodně přemýšlím nad tím, co kupuji. Zaujal mě projekt minimalista.shop. Je to přesně ten minimalistický styl, který se mi líbí. Všechno jejich oblečení lze navzájem úžasně kombinovat a navíc je z recyklovaných materiálů. To je přesně ten směr, kterým se teď vydávám.

Nemám moc ráda kočky. Nesnáším boty s podpatky. Úplně chápu pocity malé mořské víly, když ji čarodějnice proměnila v člověka a řekla jí, že každé šlápnutí na zem pro ni bude jako bodání tisíce nožů. Ano, tak přesně tyto pocity mám, když si obuju boty s podpatkem. Nesnáším 40 stupňová vedra. Vyhovuje mi teplota kolem 20 až 25 stupňů.

Mám alergii na sluníčko, ale naštěstí už vím, jak ji hlídat a na co si dát pozor. Štve mě ale, že od jara do podzimu se musím mazat hutnými opalovacími krémy. Pokud si pak totiž obleču něco světlého, nedej bože bílého, tak to po jednom dni můžu vyhodit, protože se to od krému obarví do žluta. Nemám ráda vlezlé lidi. Takové ty experty, kteří jsou až přehnaně milí a vy víte, že se vám snaží zalichotit, jen aby zakryli nějaké postranní úmysly. Nemám ráda přetvářku a lži. Neumím lhát. Pokud lžu, tak celá zčervenám a každý to na mě hned pozná. Je to asi proto, že s lhaním prostě vnitřně nesouzním. Jsem otevřená a to až tak, že to lidem může být někdy nepříjemné. Já ale na sobě zrovna tuto vlastnost miluji, protože to jsem prostě já.

To je jen něco málo o mě. Je toho samozřejmě mnohem víc, ale teď mě nic víc nenapadá. Je fakt, že by to vydalo pomalu na knihu, kterou se mimochodem chystám sepsat. Pokračování tedy někdy příště.

Kam směřuji…

Vydala jsem se cestou sebepoznání a cestou sebelásky, na které teď pracuji. A chtěla bych tuto myšlenku šířit pomocí svého blogu.

Sebeláska. Poslouchání signálů svého těla. Seberozvoj. To jsou tři důležité kroky k uzdravení těla i duše.

Doufám, že pro vás budu inspirací. A stejně tak sama sobě.

Jsem skutečná nebo sen?

Jsem, jaká jsem a jiná nejsem…