Co následovalo po diagnóze?

Co následovalo po diagnóze?

Po marných pokusech lékařů o zjištění toho, co mi vlastně je, jsem se nakonec rozhodla podstoupit laparoskopii. Poprvé jsem na zákrok měla jít na podzim roku 2015. Dokonce jsem už měla i termín, ale také silný pocit, že jej absolvovat nemám. Zajímavé je, že vše nasvědčovalo tomu, že by to mělo proběhnout bez problémů. Lékaře, který mi laparoskopii měl dělat, mi doporučila moje gynekoložka, které jsem věřila. Ten lékař byl dokonce primář a odborník.
Když jsem ale u něj byla na konzultaci, tak přesto, že se choval profesionálně, na mě vůbec nepůsobil dobře. V podstatě na mě působil jako frajírek, který je pravděpodobně tak trochu „na ženský“, a tak mi nepřišlo, že by si žen vážil. Vnitřní pocit, intuice. Nějak jsem si neuměla představit, že ženskou operaci dělá chlap, který si žen neváží. Nemusí to tak vůbec být, ale já z něj ten pocit prostě měla. Další věc, která se mi nelíbila bylo to, že mi nabídl, že v případě zjištění zjizvení vaječníků nebo jiného problému by mi vaječníky odebrali. Divil se, když jsem striktně odmítla s tím, že nesouhlasím, aby mi prováděli jakýkoliv jiný zákrok kromě laparoskopie. Pokud něco během zákroku zjistí, tak ať mě o tom informují po něm a až na základě tohoto zjištění se budeme domlouvat co a jak dál.

Tenkrát jsem dala na svůj vnitřní pocit a na zákrok jsem nakonec nešla. Můj vnitřní pocit, že bych zemřela, kdybych operaci podstoupila, možná nemusel souviset s tím doktorem. Možná by selhal anesteziolog nebo by některá sestra něco udělala špatně. Nebo by se stalo cokoliv jiného. Nevím… Tenkrát jsem to tak cítila.
Čím dál víc se teď učím poslouchat svou intuici, i když je to někdy těžké, protože je to spíše takový tichounký vnitřní hlásek, který téměř není slyšet… Pravdou ale je, že když ho neposlechnu, tak se časem vždycky ukáže, že jsem udělala chybu.

Osm let jsem pracovala v Brně jako kosmetička. Žila jsem tam, vedla své rekvalifikační kosmetické kurzy, věnovala se i make-upu, atd. V roce 2013, když začaly moje zdravotní problémy, jsem byla čím dál víc unavená, což mělo vliv i na mou práci. Na práci kosmetičky mě vždycky bavilo to, že se mám stále co učit. To se ale postupně měnilo a věcí, které bych se mohla naučit bylo méně a méně. V březnu 2016 jsem tedy zažádala o vízum na Nový Zéland. A podařilo se mi ho získat. Řekla jsem si, že odletím koncem září. Půl roku se mi zdálo jako dost času na to ukončit kosmetickou praxi, sehnat všechny informace, odstěhovat se a další…
Než jsem odletěla na Nový Zéland, tak jsem ještě stihla podstoupit tu laparoskopii. Šla jsem na ni v červnu roku 2016. Zajímavé bylo, že obavy jsem sice trochu měla, ale zároveň už jsem měla pocit, že na zákrok jít můžu. Faktem je, že mě operovala jiná doktorka. Po probuzení z narkózy jsem neměla skoro vůbec bolesti a brzy jsem začala i chodit. Vše proběhlo hladce. Jediné co jsem vnímala po té operaci jako nežádoucí, bylo vstřebávání plynu. Při laparoskopii vás totiž nafouknou plynem, aby se mohli podívat všude mezi orgány. Ten plyn pak vyfouknou, ale nepatrná část ho zůstane ještě uvnitř a pomalu se pak vstřebává. A to bylo trochu nepříjemné. Ale celkově hodnotím celý zákrok docela kladně.

Z vyšetření se ukázalo, že se jedná o endometriózu v prvním stádiu, což jsou jakési hnědé fleky na děloze. Dalším krokem bylo setkání se s doporučenou odbornicí na endometriózu. Ta návštěva tenkrát mě ale vůbec nepřesvědčila. Lékařka mi řekla, že endometrióza je nemoc, která se zhoršuje při menstruaci, a že na to mají nový lék (VISANNE). A že když ho budu brát, tak nebudu mít menstruaci a tím se nemoc nebude zhoršovat. Samozřejmě mi doporučila hned otěhotnět. Oni to lékaři podle mě doporučují kvůli tomu, aby žena neztratila možnost mít děti. To je jistě ušlechtilá myšlenka. Endometrióza totiž může způsobit až neplodnost. Ale já jsem v té době partnera neměla, takže těhotenství jsem mohla rovnou vyloučit. Zajímala jsem se tedy víc o tu hormonální „léčbu“. Lékařka mi říkala, že prášky se začnou brát první den menstruace, stejně jako hormonální antikoncepce.
Tak jsem svou otázku zopakovala znovu, trochu důrazněji: „A když je to lék, tak mi to pomůže se vyléčit?“ Ona mi na to dala zcela vyhýbavou odpověď: že by to jako mělo pomoct. No… Odcházela jsem dost zmatená.
O endometrióze jsem si přečetla na internetu a zjistila jsem, že první stádium je ještě v pohodě. Víc informací jsem si tenkrát nezjišťovala.
Když jsem před sebou viděla ležet tu krabičku s hormony a měla jsem si vzít první pilulku, tak jsem se rozbrečela. Zase jsem tenkrát poslechla svou ženskou intuici a hormony jsem vyhodila do koše. Od tohoto okamžiku jsem si začala zjišťovat trochu víc o endometrióze a hlavně o těch doporučovaných hormonech. Chtěla jsem zjistit, jestli jsem udělala dobře, když jsem je vyhodila. Z diskuzí na internetu jsem zjistila, že pokud se nasadí tento hormonální „lék“, tak to navodí stav umělého přechodu (klimakteria). Což znamená, že i projevy jsou stejné. Velké výkyvy nálad, rychlé změny tělesné teploty, nadměrné pocení, přibrání na váze, vypadávání vlasů atd. V podstatě jsem se utvrdila v tom, že jsem udělala dobře, když jsem ty hormony nezačala brát.
Myslela jsem si, že odletím na Nový Zéland a to čisté prostředí zároveň s vysazeným lepkem a laktózou mě vyléčí. A že to všechno bude v pořádku.
Tady bych měla asi vysvětlit, jak funguje můj mozek. Ten funguje tak, že když se dozvím nějakou špatnou a závažnou zprávu, tak ji zamkne do pomyslného šuplíčku a já mám pocit, že vše je ok, že vše zvládnu.
Po půl roce na Novém Zélandě se začal ten pomyslný šuplíček pootevírat. No a to nebylo moc dobré období. Lidé v mém okolí tomu nerozuměli a moc mě nechápali. I pro mě by bylo těžké to dříve pochopit. Vždycky jsem byla hodně aktivní a energický člověk. Když jsem měla splín, tak jsem věděla, že se třeba vybrečím a vše pak bude ok… U této nemoci jsou ale dost hluboké stavy smutku, ze kterých se jen těžko dostává. Bylo by pro mě dřív hodně abstraktní si představit, že se člověk může ocitnout v takovém stavu, ve kterém si nemůže pomoct. Pod slovem deprese jsem si nedokázala reálně nic představit. Zároveň bylo těžké u toho chodit do zaměstnání, protože ve stavech naprosté vyčerpanosti fyzicky pracovat na farmách a pak jako pokojská v hotelu bylo šílené.

Když nemám bolesti, tak není těžké se motivovat a věřit, že vše bude v pořádku. Horší je, když bolesti přijdou. To pak padám do stavů totální beznaděje a je hodně těžké se z nich vyhrabat. A v těhle chvílích mě hned napadají myšlenky, že po zbytek života zůstanu sama a pravděpodobně nebudu mít ani děti, protože kdo by chtěl být s holkou, která je nemocná. Dostat se z takové beznaděje je nesmírně těžké.

Zpět do České republiky jsem se vrátila na začátku července 2017, po devíti měsících na Novém Zélandu. A začala jsem hodně přemýšlet o tom, co budu dál dělat se svým životem.
Vrátila jsem se zpět do rodného města, do Boskovic. Asi čtyři měsíce jsem bydlela u rodičů. Potom jsem se odstěhovala do bytu v Boskovicích, ale s rodiči i bratrem se stále potkáváme pracovně.
Už před návratem ze Zélandu jsem věděla, že po příjezdu domů, budu potřebovat navštěvovat psycholožku, protože to sama pravděpodobně nezvládnu. V listopadu a prosinci ve mně všechno nějak vygradovalo a přestala jsem na dva měsíce komunikovat nejen s rodinou, ale i s přáteli.
Komunikovat jsem mohla, pokud nešlo o nic osobního, takže nakoupit a tak nebyl problém. Nebylo to nic pro co bych se rozhodla, ale mě prostě mluvit nešlo. Je zajímavé, že když se na to podívám zpětně, tak vlastně bylo dobře, že jsem nemluvila. Bylo zvláštní pozorovat své okolí. Dalo mi to vnější perspektivu a také jsem začala věci vidět z jiných úhlů. Jako jedinou možnost, jak z toho ven, jsem viděla pomoc psycholožky. V té době jsem si také řekla, že vysadím umělý cukr a budu se striktně stravovat tak, jak se při endometrióze má. Podle toho, co mi doporučila moje doktorka.
Je velké štěstí, že jsem zmobilizovala zbytek svých sil a k té psycholožce jsem začala chodit. Pomáhá mi to nejen zjistit, kdo jsem já a všechny souvislosti, ale také si rovnat vztahy. Endometrióza byla v 19. století považovaná za nemoc emancipovaných a pracujících žen. U mě to možná má souvislost s tím, že jsem vždycky pracovala na 150 %. I teď, když se věnuji blogu, do toho dávám všechno a mám sklony k workoholizmu, kdy moc neposlouchám tělo v tom, že bych měla víc odpočívat.
Teď se snažím svému tělu víc naslouchat a vnímat sama sebe, učím se odpočívat a učím se vyjadřovat pocity. Věc, která by měla být naprosto běžná. Ale děláme to?
Podle mě jsou naše konverzace dost často jen povrchní. Bavíme se spolu, ale vlastně ne o tom, co je důležité. Moje psycholožka je opravdu skvělá a můžu to všem vřele doporučit, protože endometrióza je nemoc, u které je psychika velmi zásadní věc.

Jídlo, psycholožka a blog. To jsou věci, které mi neuvěřitelným způsobem pomáhají a jsem za to vděčná. Vždycky jsem chtěla nějakým způsobem pomáhat, ale nevěděla jsem jak. Teď mám pocit, že dělám něco, co má opravdu smysl a čím mohu inspirovat spoustu lidí. Zároveň zjišťuji, že to pomáhá vám, ale mě také, protože společně sdílíme informace a navzájem se propojujeme. Píšete mi svoje příběhy a krásné zprávy a děkujete mi, že to dělám. Psalo mi už asi pět dívek, které mají příznaky a byly moc rády, že se o endometrióze dozvěděly. Půjdou se nechat vyšetřit a ví, kterým směrem to vést. Úžasnou věcí je také mluvit o svých trablech a pocitech s někým, kdo tu nemoc má. Protože ten člověk nám pak rozumí a to je veliká úleva. Zároveň se můžeme motivovat , inspirovat, podporovat.

Úprava stravy mi pomohla především v tom, že mám najednou spoustu energie. A díky konzultacím s psycholožkou už nemám ty hluboké stavy beznaděje. Je to úžasné a víc vám k tomu řeknu v dalších dvou videích a také v článcích k této tématice. Další video bude o tom, jak se stravuji a následující díl bude o psychice a jak s ní pracuji. Co se tohoto týká, tak jsem na začátku cesty k sobě a léčení sama sebe, takže je to o zkoušení různých věcí a neustálém vývoji. Nebude to návod na to, jak se máte stravovat atd. Chci vám jen ukázat jakou cestou jdu já. Každý máme svou vlastní cestu, která je ta správná, a pro každého je ta cesta jiná. Ale když vás ta moje inspiruje, budu ráda.