Chodím k psychoterapeutce. No a co?

Chodím k psychoterapeutce. No a co?

Proč rozhodně nenavštěvovat psychoterapeuta?!

Proč bych měla chodit k psychologovi nebo psychoterapeutovi? Nejsem přece blázen! Co si o mě budou myslet lidi? Proč chodit k psychologovi, když všechno přece zvládnu sama?! Známá k psychologovi chodila. A stejně jí to nepomohlo! Psycholog je hrozně drahý!

Měla jsem to stejně.

Určitě vás napadne spousta důvodů, proč sama sobě vymluvit návštěvu u psychologa nebo psychoterapeuta. Já jsem byla stejná. Pamatuji si několik situací v životě, ve kterých mě napadlo, že bych možná měla zajít k psychologovi. Bylo to vždy v nějaké hodně těžké životní situaci. Vím, že  mi v hlavě pokaždé naskočilo: „Ale ty jsi přece silná, ty to zvládneš!“ No řekněme si na rovinu – nejsem. A nezvládnu. Pravdou je, že když něco slýcháte celý život, tak je to jako mantra, která se vám zaryje pod kůži. A stane se vaší součástí. Byla to věta, kterou jsem slýchávala doma. A byla myšlena vždycky v dobrém. Rodiče chtějí pro svoje děti jen to nejlepší a nechtějí, aby se trápily. Chtějí, aby jejich děti byly silné a aby jim tak nikdo nemohl ublížit. Jenže… Víte co? Já si nedávno uvědomila, že silná nejsem. Uvědomila jsem si, že jsem křehká a velmi citlivá. A dovolila jsem si taková být. Zpětně jsem přemýšlela nad některými situacemi v životě. Jak to pro mě bylo tolik náročné hlavně proto, že jsem se snažila být ta silná, která to zvládne. Jak moc sil mě stálo jít vlastně sama proti sobě a bojovat. To ale vím až teď. Co mě tedy vedlo k tomu, začít chodit k psychologovi, když jsem si stále namlouvala, že jsem silná a psychoterapeuta nepotřebuji?

„Vypl“ mi mozek.

Kdo to nezaregistroval v některém mém videu, tak to zopakuji ještě jednou tady. Po návratu z Nového Zélandu jsem se asi tři měsíce aklimatizovala, a pak jsem přestala na dva měsíce mluvit. Bylo to v době, kdy mě napadla věta: „A co se ještě musí stát, abys to pochopil? To mám umřít?“ Tahle věta mi proletěla hlavou jako blesk. V tu chvíli jsem věděla, že je všechno v háji. Ulevilo by se mi, kdybych umřela? Ulevilo. Život se pro mě stal vážně tak těžkým, že jsem to už nemohla unést. Sama na sebe jsem kladla obrovské nároky a stálo mě to všechno hrozně moc sil. A navíc jsem si uvědomila, že bych vlastně chtěla umřít natruc. Tohle si přiznat chce velkou dávku perspektivy. A také nebýt ovládán egem. Spousta lidí má totiž problém přiznat si svou vlastní chybu, natož si přiznat, že v životě opakují některé scénáře, které jim neprospívají. Nebo že něco dělají natruc.

Když jsem přestala mluvit, tak to bylo jako blok. Nebylo to záměrné mlčení. Nešlo mi mluvit o ničem osobním. Mohla jsem se bavit s prodavačkou při nákupu, ale nemohla jsem mluvit s příbuznými ani s přáteli. Bylo to, jako by mi „vypl“ mozek. Měla jsem pocit, jako bych byla v jakémsi vákuu.

Uvědomění.

Když si uvědomíte, že by se vám ulevilo, kdybyste umřeli, tak je vám jasné, proč jste nemocní. Tělo dělá jen to, co sami podvědomě chcete. Věděla jsem, že mám dvě možnosti. Buď to přijmu a řeknu si, že se s tím nedá nic dělat, a budu se dál utápět v žalu a trápit se tím, což by znamenalo pomalu ale jistě umřít. Pak zde byla ještě druhá možnost. Zdravě se nasrat a říct si, že to zkusím jinak. Tentokrát jsem věděla, že musím vyzkoušet ještě tu možnost, kterou jsem zatím nevyzkoušela.

První návštěva u psychoterapeutky Kláry Gelnarové.

Řekla jsem si, že zkusím navštívit psychoterapeuta. Řízením osudu se ke mně dostal kontakt na Kláru Gelnarovou. Je pravda, že kvůli tomu, v jaké životní krizi jsem se nacházela, mi bylo úplně jedno, co si budou myslet lidi. A bylo mi tak celkově  jedno úplně všechno. Prostě to vyzkouším a uvidí se. První návštěva byla divná! Fakt divná! Pamatuji si, že jsem něco říkala, ale už nevím co. Můj mozek byl v režimu off, takže když mi Klára zopakovala něco z toho, co jsem říkala, tak jsem na ni jen hleděla a nechápala, co to tam vlastně povídám. Mohlo by se zdát, že mě to odradí, ale neodradilo. Přišla jsem znovu a znovu. Když už jdu něco vyzkoušet, tak tomu dávám většinou alespoň 3 měsíce a až pak hodnotím, jak to na mě působí. Co mi to dává nebo bere atd. K psycholožce jsem chodila dál. A bylo to lepší a lepší. Prolomily jsme postupně to mé mlčení a začaly pracovat na ostatních věcech.

Není psychoterapeut jako psychoterapeut.

Za prvé: není psychoterapeut jako psychoterapeut. Podle mě každý potřebuje jiný přístup. A hlavně člověka, který vám bude sympatický a bude vám, lidově řečeno, „sedět“. Proto zde chci říct, že pokud vám čtyři psychologové „nesednou“, tak ten pátý může být super. Nenechte se odradit, protože pokud najdete toho správného, tak vám to může v životě opravdu hodně pomoci.

Za druhé: Je to proces. Když to teď píšu, tak to možná může znít tak, že si stačí zajít na pár návštěv k psychologovi nebo psychoterapeutovi a jste v pořádku. Ale změna, ta zásadní a trvalá, rozhodně není otázkou pár návštěv. Vždy je to proces. Mě to pomáhá hlavně kvůli tomu, že máme s Klárou sezení jednou týdně. A trvá to už šest měsíců. Pokud žijete v nějakých naučených schématech, tak to nejde změnit mávnutím kouzelného proutku! Přenastavení sebe sama je proces.

Hra ega.

Podle mě má většina lidí problém slyšet pravdu. Především pravdu o sobě. Já jsem kdysi nebyla výjimkou. Je velmi důležité se zamyslet nad tím, že pokud nám někdo řekne pravdu, tak to není ani útok, ani nadřazenost. Je to podnět k zamyšlení. Psychoterapeut je zde podle mě od toho, aby nám dával náhled na ty věci, které řešíme z vnějšího pohledu. To může být občas „bolestivé“. To je hlavním podnětem ke změně. Nedovolte svému egu, aby vyhrávalo nad vaší duší. Poslouchejte pozorně, nerozčilujte se a přemýšlejte o tom. Možná je někdy těžké si přiznat pravdu, ale to je to, co vás dovede ke změně.

Cesta ke změně.

Na návštěvu u psychologa nebo psychoterapeuta musí nazrát čas. Ta doba, než čas nazraje, je u kadého jinak dlouhá. A možná taky nikdy nepřijde. Pokud jste ale odhodláni k tomu, že chcete pochopit sami sebe, pochopit druhé lidi a pracovat na sobě a na vlastním seberozvoji, tak mi věřte, že návštěvy u psychologa či psychoterapeuta váš postup urychlí asi o tisíc procent. Já se seberozvojem zabývám asi od svých pětadvaceti let, ale takový pokrok, který na sobě pozoruji za posledního půl roku, jsem nezaznamenala za celých osm let. Chci jen říct… Má to smysl! A chci také říct, že jít k psychologovi chce odvahu kvůli předsudkům nejen ostatních, ale hlavně svých vlastních.  A já vám přeji, ať tu odvahu máte.

Psycholožka Klára Gelnarová.

Myslím si, že dobrých psychoterapeutů je málo, a proto jsem ráda, že vám mohu otevřeně doporučit tu moji. Jsem s ní naprosto spokojená. Jezdím k ní do Brna. Je ale možné se s ní  domluvit i na KONZULTACÍCH PO SKYPu. Je v tomhle ohledu moderní a velmi ochotná, za což jsem moc ráda, protože mi to šetří fůru času. A pokud jste z daleka, tak je to skvělá varianta. Vím, že každý potřebuje jiný přístup. A že každému „sedne“ někdo jiný. Ale pokud tápete ke komu jít, tak si myslím, že moje doporučení z první ruky by vás mohlo nasměrovat.

Přiznám se, že při první návštěvě Kláry Gelnarové jsem měla trochu předsudky. Říkala jsem si, že je moc mladá. Ale pozor! To je možná spíš výhoda. Má mladou a otevřenou mysl a má skvělé postřehy. A já jsem u ní naprosto spokojená.

Takže… Nenechte se ovládnout vlastními předsudky. Nenechte se ovládnout ani předsudky jiných. Jděte si svou vlastní cestou tak, abyste byli spokojení hlavně vy. A pokud to znamená chodit k psychoterapeutovi, no tak co?! Ze mě je mnohem šťastnější a sebevědomější žena.

A proto jsem hrdá na to, že chodím k psychoterapeutce.